„Ano, byla dlouhá třináct a půl palce. Z tisového dřeva. Je opravdu zvláštní, jak se něco takového může stát. To hůlka si vybírá kouzelníka, na to nesmíte zapomenout. Myslím, že od vás musíme očekávat velké věci, pane Pottere. Koneckonců, Ten-jehož-nesmíme-jmenovat dokázal velké věci – jistěže strašné, ale velké.“ (Str. 84)

Voldemort se totiž nevzdává. Před jedenácti lety sice zmizel, ale dozajista nezemřel. A takový Kámen mudrců, respektive Elixír nesmrtelnosti, ten by se mu mohl zatraceně hodit …

„A CO MÁ BÝT?“ rozkřikl se Harry. „Copak to nechápete? Jestli se Snape zmocní Kamene, Voldemort se vrátí! Vy jste neslyšeli, co se dělo, když se snažil zmocnit se vlády? Pak už nebudou žádné Bradavice, odkud by mě mohli vyloučit! Buď je srovná se zemí, nebo z nich udělá školu černé magie! Teď už přece nesejde na tom, jestli ztratíme nějaké body! Myslíte, že nechá vás a vaše rodiny na pokoji, pokud Nebelvír získá školní pohár? Jestli mě někdo chytí dřív, než se dostanu ke Kameni, budu se muset vrátit k Dursleyovým a čekat, až mě tam Voldemort objeví; prostě jen umřu o trochu později než tady, poněvadž já k mocnostem zla nikdy nepřejdu! Dnes večer těmi padacími dveřmi projdu a nic, co vy dva řeknete, mě nezastaví! Voldemort mi zabil rodiče, na to nezapomínejte!“ (Str. 250)

Protože jsem pochopitelně příběh už četl, dokonce dvakrát, měl jsem tentokrát dost prostoru všímat si i formy. Kupříkladu složitých souvětí, alespoň ze začátku (později už autorka trochu zestručnila). V prvních kapitolách se nezdráhá každých pár odstavců napálit do dětského čtenáře větu přes čtyři řádky:

Před deseti lety tam byly desítky snímků něčeho, co vypadalo jako veliký růžový plážový míč, na který někdo nasadil pletené čepičky s bambulkou v nejrůznějších barvách – jenže Dudley Dursley už nebyl malé dítě, a fotografie te ukazovaly světlovlasého hromotluka, jak jede na svém prvním kole, sedí o pouti na kolotoči a hraje s otcem počítačovou hru, a jak ho matka objímá a líbá. (Str. 23)

Panečku. Další nepřehlédnutelná věc je promyšlenost prostředí a světa. Celou dobu víte, že svět ukrývá více, než je popsáno. Že má nějakou historii, o které se sem tam dozvíte střípek, ale je tam toho mnohem víc. Že má svou mytologii; že má pravidla a zákonitosti.

A samozřejmě promyšlenost příběhu; samotné hledání Kamene je detektivní a končí nečekaně, ale hlavně jsou tu zárodky budoucího vývoje. Voldemort kdesi číhá, a Harryho ráj není ani zdaleka bez poskvrnky. A to i přesto, že tahle kniha je z celé série ta nejpohádkovější. Jak bude Harry stárnout, bude i děj drsnější.

Myslím, že v tom všem tkví přitažlivost od prvního dílu. Barvitý a uvěřitelný svět, funkční archetypální postavy (ostatně nepřipomíná začátek tak trochu Popelku?) – a skutečné problémy. Protože i v magickém světě jsou to pořád lidé a děti se svými vlastnostmi, strachy i odvahou, zlobou i laskavostí, přátelstvím.

Odkazy: