Za prvé scénář. Číst scénář vůbec není jednoduché, alespoň ze začátku. Zkratkovité popisy scény, děj plyne jen v dialozích, pořád dokola se střídají postavy. Které se ze začátku trochu pletou, než si člověk zapamatuje, kdo ke komu patří.

Za druhé rychlost. Celý děj se musí vměstnat do krátkého času a musí to jít rychle. Střihy scén ale musí být takové, aby se stíhaly vyměnit kulisy, a tak podobně, divadlo je prostě něco jiného než kniha nebo film.

Za třetí intenzita. Na pódiu musí být zřetelné emoce, výrazné, a tak jsou i scény docela silné. Například Harry jako otec, dělající ve vztahu se synem jeden přešlap za druhým, vám bude neskonale protivný:

„Harry: Nehraj si se mnou, Albusi, víš přece, do které koleje patříš. Jestli tě paní profesorka najde se Scorpiusem, tak na tebe uvrhnu kouzlo, které mi umožní sledovat a poslouchat každý tvůj krok, každý rozhovor. Můj odbor bude zatím prošetřovat, kdo je jeho skutečný otec.

Albus (nabírá do pláče): Ale tati, to nemůžeš! To přece není -

Harry: Dlouho jsem si říkal, že mě nemáš rád, protože ti nejsem dost dobrým otcem. Až teď jsem si uvědomil, že nepotřebuju, abys mě měl rád. Potřebuju, abys mě poslouchal, protože jsem tvůj otec a vím toho o životě víc než ty. Promiň, Albusi, ale musí to tak být.“ (Str. 162)

Na začátku jsem napsal, že je to dodatek – ale užitečný. Ač vypráví nový příběh, najednou se přistihnete, že na Albuse koukáte jako na malého Harryho. Prolnou se. Tak jako obraceče času v ději, obrátí se vám postavy v mysli. Jako kouzlem. Harry chrání Albuse tak, jako Albus Brumbál chránil Harryho (takže špatně, skoro vůbec).

„Harry: Láska zaslepuje. Oba jsme se snažili dát svým synům ne to, co potřebovali, ale co jsme potřebovali my. Tolik jsme se snažili přepsat svou minulost, že jsme zničili jejich přítomnost.“ (Str. 345)

Co je skvěle zachycené a nad čím jsem žasl, je právě to nevyřčené mezi otcem a synem. Kniha má více úrovní a je díky tomu vhodná i pro dospělé, pochopitelně pokud celou sérii znají.