Bosá cesta, na které autorku doprovázíte, kterou prožíváte s ní – a ze které si také odnášíte poznání. A samozřejmě chuť vyběhnout ven.

(To rozhodně udělejte, je to skvělé – procházím se o víkendu po probuzení vlastně celoročně.)

A když pak procházky vystřídají deníkové zápisky nebo úvahy, už jste dávno na stejné vlně a ani si nevšimnete, že bosé nohy vystřídala bosá duše. Vřele doporučuji.

Aktualizace 6. 10. 2020: Jeden ze způsobů, jak poznat, že je kniha kvalitní a důležitá (minimálně pro mě samého), je doba, po jaké si ji znovu přečtu. Obvykle je to kolem deseti let; ty obzvlášť dobré kolem pěti. A pak tu jsou Bosonahé příběhy, ke kterým jsem se potřeboval vrátit už po roce a půl. Četl jsem je se stejným zájmem jako poprvé, promlouvaly ke mně – i když jsem se teď soustředil na jiné věci než napoprvé.

Viktorčin elfí obchůdek. Zalije mne zvláštní smutek. V očích mám slzy. Všechno tak rychle utíká. Za chvíli budou ty děti velké. Kolik elfích domečků ještě postaví, než je do sebe vcucne západní společnost? A tebe vcucla? Ptám se sama sebe. Znova vzpomínám na malou Lucku, pro kterou byl les světem plným přátel a bezpečí. Komu vlastně patří ty slzy? A kdo brání velké Lucce, aby se do toho světa zase vrátila? Nikdo jí nebrání. Srdce buší. Tělo dýchá. Narovnávám v domečku židličky, vrací do postýlek spadlé mechy. (Str. 23)

Zaujal mě také tenhle postřeh:

Kdybych mohla sama sobě namluvit, že se určité situace dějí proto, že je můj muž vůl, bylo by to zdánlivě velmi jednoduché. Je to jinak. Můj muž je dokonalým zrcadlem mé mužské polarity. Není kam utéct. (Str. 89)

To je hodně zajímavé a stojí za to touhle perspektivou prozkoumat partnerské konflikty.

Knihu každopádně vřele doporučuji.

Odkazy: