„Třicet pět let pracuji ve starém papíře a to je moje love story. Třicet pět let lisuji starý papír a knihy, třicet pět let se umazávám literami, takže se podobám naučným slovníkům, kterých jsem za tu dobu vylisoval jistě třicet metráků, jsem džbán plný živé a mrtvé vody, stačí se maličko naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky, jsem proti své vůli vzdělán, a tak vlastně ani nevím, které myšlenky jsou moje a ze mne a které jsem vyčetl, a tak za těch třicet pět let jsem propojil se sám se sebou a světem okolo mne, protože já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbon, jako bych popíjel skleničku likéru tak dlouho, až ta myšlénka se ve mně rozplývá tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mým mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév. Tak za jediný měsíc průměrně slisuji dvacet metráků knížek, ale abych našel sílu k té mé bohumilé práci, tak za těch třicet pět let jsem vypil tolik piva, že by z toho ležáku byl padesátimetrový plavecký bazén, sady sádek na vánoční kapry. Tak jsem proti svý vůli zmoudřel a já teď jistím, že můj mozek jsou hydraulickým lisem zpresované myšlenky, balíky nápadů...“ (str. 9)

Haňta je tvůrce pomíjivé a skryté krásy, boky balíků zdobí vyhozenými reprodukcemi malířských děl, doprostřed vkládá otevřenou knihu, takže v srdci každého balíku se ukrývají moudré věty. Ačkoliv je nikdy nikdo neuvidí, to pomyšlení ho hřeje.

Zlomový je okamžik, kdy se jde podívat na novou lisovnu papíru, kdy vidí brigádu socialistické práce, mladé lidi v čistých montérkách a v rukavicích, kterak radostně a ve velkém likvidují knihy a o přestávkách pijí mléko, zatímco on sám vše dělá holýma rukama a aby vůbec dokázal knihy zabíjet, pije džbány piva... Myslím, že kniha je především o tom, že nejen lidé, ale i knihy umírají.

„zatímco brigáda socialistické práce tady v Bubnech je každý den ažůr, teď všichni pracují, jsou opálení a slunce zvyšuje při práci snědost jejich řeckých těl, nejsou ani trošku roztřeseni z toho, že o dovolené pojedou do Helady, aniž by co věděli o Aristotelovi a Platonovi a Goethovi, prodloužené ruce antického Řecka, klidně pracují a dál vyškubávají jádra knih z desek a házejí zděšené a hrůzou naježené stránky na běžící pás, tak lhostejně a klidně, aniž by prožívali všechno to, co taková kniha znamená, přece někdo musel tu knížku napsat, někdo ji musel opravovat, někdo ji musel přečíst, někdo ji musel ilustrovat, někdo že ji musel vysázet, někdo ji musel korigovat, a někdo ji musel znovu přesázet, a někdo jí musel zase korigovat, a někdo ji musel definitivně vysázet a někdo ji musel dát do stroje a někdo ji musel znovu přečíst ve vývěskách už naposledy, a někdo ji musel znovu dát do stroje a vývěsku za vývěskou dát do dalšího stroje, který knihu svázal, a někdo musel brát ty knihy a sestavit z nich balík a někdo musel napsat za knihu a za všechnu práci na knize účet a někdo musel o knize rozhodnout, že není ke čtení, a někdo musel knihu zatratit a dát příkaz, aby šla do stoupy, a někdo musel knihy uložit do skladu a někdo musel knihy naložit znovu na náklaďák a někdo musel přivézt balíky knih až sem, kde dělníci a dělnice v červených a modrých a žlutých a oranžových rukavicích vytrhávali vnitřnosti knih a házejí je na běžící pás, který hluše, ale přesně trhavými pohyby odnáší zježené stránky pod gigantický lis, který je presuje do balíků, a balíky jdou do papíren, kde z knih se udělá nevinný bílý, literami neposkvrněný papír, aby na něj byly natištěny další a nové knihy...“ (str. 68)

Měl bych tu recenzi nějak uzavřít, ale čím? Jak jsem dřív Hrabala nechápal, tak mě dnes dostává... Zkuste, uvidíte.

Aktualizace 17. 9. 2018: Znovu mě udivila míra Hanťovy vzdělanosti, jeho propojování a celistvé vnímání:

„(...) dívám se na ty pruhy kněží a řádových sester a pásy chasidů a myslím si, že lidské tělo jsou přesýpací hodiny, co je dole, to je i nahoře, a co je nahoře, to je i dole, dva do sebe zapasované trojúhelníky, pečetní znak krále Šalamouna, úměra mezi knihou jeho mladosti, Písní písní, a výsledkem jeho pohledu starého pána, marnost nad marnost, knihou Kazatel.“(Str. 86)