„Mohli bychom tudíž říci, že si Dítě neuvědomuje, co se kolem něj děje, že se chová pouze instinktivně (intuitivně), dělá vše pro to, aby překonal posměch ostatních.“ (str. 36)

Ale i na děj a jeho obraty; připomíná pohrdání, kterému Dítě čelil, mnohokrát a opakovaně, nepropustnost společenské hierarchie:

„Dítě líčí jednotlivé případy velmi podrobně, včetně konkrétních detailů. Proto tyto odlišné – sémanticky ovšem obdobné – sekvence můžeme číst jako příběhy násobného ponižování. Tato iluzivnost je spjata jednak s tím, že se Dítě domnívá, že etnické a společenské bariéry lze překračovat (tedy že se může stát Němcem, hoteliérem nebo milionářem), jednak s tím, že Dítě směřuje k pozitivní náplni svého cíle.“ (Str. 81)

Tohle vše jako důkaz, že se ani zdaleka nejedná o obyčejné vyprávění. Že vše tam má svůj smysl a roli, že vypravěč pracuje s dynamikou vyprávění, že používá zvraty, kterými čtenáře vyvádí z nastavených očekávání atd.

Válka na periferii Hrabalovy literatury si všímá toho, že ačkoliv je válka velmi přítomná a ovlivňuje životy hrdinů, oni ji reflektují jen málo, nebo ji snad reflektovat odmítají (rozhodně to dělá spisovatel, odmítá sloužit válce, mobilizovat, jeho těžištěm je literatura).

K variantnosti Hlučné samoty přináší spoustu informací o třech existujících verzích knihy, o jejich odlišnostech, jazykových prostředcích – a z toho plynoucích jiných vyznění. Jsou to tři svébytná literární díla, nikoliv stylistická cvičení.

„Nejenže se od sebe liší užité vypravěčské postupy, jazyk, metafory a v jisté míře také evokované události, zejména se však jednotlivé varianty odlišují určitou perspektivou smyslu, která je budována zmíněnými narativními prostředky. Subtilní hra, kterou autor se svým čtenářem hraje, není jednoduchá a není ani obtížné se v ní ztratit: pro dílčí afinitu příběhů můžeme přehlédnout odlišnosti, které jsou navzdory své nepatrnosti zásadní.“ (Str. 168)

Literárně inscenované svědectví: k emancipačním strategiím v Hrabalově novele „Jarmilka“ rozebírá „emancipační rys vyprávění, který umožňuje bytosti, která je soustavně umlčovaná dějinami, znovu nabýt uzurpovaná práva.“ (str. 171)

A konečně Evangelium za časů normalizace: „nový“ Hrabal překonává „starého“ Hrabala. Lektorské řízení Hrabalovy tvorby v druhé polovině sedmdesátých let v nakladatelství Československý spisovatel dokazuje, že ačkoliv jsou tato díla a jejich úpravy kritizované a nízko hodnocené, je to omyl – Hrabalovy zásahy jsou literárně nepodstatné a místy vedoucí k doladění textů. Problém je spíše v kontextu a lektorských diskuzích.