Posledních 20 komentářů

Jago: teď při druhém čtení bych v úvodu nějaké drobnosti asi taky našel, třeba chybějící informaci o tom, kdo slovo weblog vytvořil, o výslovnosti "we blog" a zkrácení na blog. Ale to je vzhledem k obsahu podružné.
Prostředky ... celkem ano. Co mě překvapilo je minimální sebeironie. Holt ješitnost mi nedovolí nezacházet se sebou uctivě :).

Wu: Zajímavé počtení, i když jsem v něm našel i sporné věci (autorka na jednom místě definuje blog jako autorovu one-man-show, aby o pár stránek dále hovořila o "multiautorských" blozích). Ale charakteristika tvého blogu je přesná. Jestlipak sis byl vůbec vědom, jaké prostředky (maně?) používáš?

Nejdřív mi to přišlo jako přílišná redukce, vztahovat místa k etniku. Co aktuální kultura, architektonický styl, politické klima? Ale čím déle jsem o tom uvažoval, tím víc jsem musel uznat, že i tyhle věci museli nést konkrétní lidé konkrétních národností. Tenhle pohled je rozhodně zajímavý, díky.

V tom se neshodneme, ale je jasné, že to je individuální.
Tak jako tak, Fulghumovi šanci určitě dej.

Ne, důležitější jsou informace. Vědet jak si poradit (i proti fyzické síle).

Díky, VirtualBox vyzkouším. Obejde se bez hardwarové podpory v procesoru?
(KVM ne, takže to až s příštím počítačem)

Samozřejmě blahopřát, protože řekněme si to upřímně, být vybrán v záplavě blogů znamená lišit se.
Být objektem... no, naštěstí tím objektem nejsem já, nýbrž můj artefakt. Což je v pořádku.
Výbory veřejného blaha Tě nejspíš sledovat budou, to máš asi pravdu, živle nekalý ;).

Fakt nevěděl.
Cože, cukr k čaji? To snad ne! ;)

ehmm, chtěla jsem napsat větu "hihi, tos fakt nevěděl, že je to CUKRKANDL?".... a někdo tu na mě promluvil a já napsala blbost :-)

hihi, tos fakt nevěděl, že je to kandovaný cukr? :-))
Mimochodem, v mé oblíbené kafírničce -nóó, možná bys mohl tušit ve které -mrk,mrk- Ti k čaji dají takovou pidi mističku plnou pidi droboulinkatých kousínků, které vypadají jako štěrk :-) a je to taky ono :-)
Máš důvod číslo dvě se tam stavit -mrk-

Tak teď nevím: mám ti blahopřát, mám ti závidět, nebo tě mám litovat? Znáš přece to přísloví s sloupích. A potom, být OBJEKTEM výzkumu... Ale pořád to máš dobré, že jde o kontext literární, o mne se hádám zajímají tak maximálně více či méně institucionalizované výbory veřejného blaha.

>Zaujala mě virtualizace - jaký software pro ni používáte?

Na desktopu jednoznačně VirtualBox, na serveru jsem nakonec sáhl po klasice KVM.

"Kdybychom o své vymoženosti přišli, ... , pořád věřím, že bych si dokázal poradit..."

Rozhodovala by fyzická síla, já jako kancelářská krysa bych byl pěkně v prdeli.

Já to beru z toho pohledu, že mnohem silnější dojmy jsou toho typu, když jsem musel řešit vytočenýho otce nějaký holčičky, kterou dítko omylem srazilo na hřišti apod. Z toho jsem byl vyklepanej a moc jsem nevěděl, co dělat správně. To beru jako těžší zkoušky.

Příjezd z porodnice byl hlubokej, ale pěknej.

Přemýšlím o článku na toto téma, tak se mi k tomu honí hlavou hodně věcí poslední dobou, hodně neurovnaně. Takže bude těžké nebýt rozvláčný.

Ironické mi to připadá proto, že česká krajina a instituce, což tvoří naši českou civilizaci, jsou z velké části dílem německého etnika. A mně připadá absurdní, že se nikdo moc nezabývá otázkou, z jak velké části. Nelíbí se mi, čím se zabývá český dějepis, že pomíjí hlavní věc pro mě: co jsou přesně hodnoty pro nás (= pro můj běžný život, pro jeho kvalitu) v české krajině a institucích. Jak vznikly, kdo je vytvořil, co jim prospívalo, co je ničilo. (Z toho pak vyplynou, už mimo dějepis, dobré tipy, jak dál).

Mně by zajímal třeba přehled hodnotných míst z tohoto pohledu. U té první třídy (kam já bych třeba dal Krumlov, Vary, Mikulov) je to asi jasné. Ale říkám si, jak je to u těch desítek dalších, o řád nebo dva méně významných mezinárodně, ale lokálně přesto důležitých. Která jsou nejhezčí místa, kde ten styl určoval německý živel, která u českého živlu, co přesně zůstalo po Židech? (To všechno samozřejmě bez nějakého hrocení, spíš naopak, ono se to jistě míchalo apod.).

Pamatuju si, že když jsem se s těmito otázkami po převratu poprvé setkal z německého pohledu, tak to byl šok. Vím, že jsem se díval třeba tehdy do standardní učebnice dějepisu, možná někdy ze 70. let a tam byla myslím natvrdo věta, že nositeli kultury v Čechách a na Moravě byli Němci. Taky si třeba pamatuju, že jsem si koupil nějakou tlustou německou (už starší) historii Prahy a tam bylo, že obec Praha je z právního hlediska původně ta samosprávná obec německých obchodníků, kteří to měli jako privilegium.

jm: hm, to já se tedy v anketní otázce shoduji spíš s Fulghumem než s Tebou. Zodpovědnost a bezmoc, když dítě řve a nevíš proč, ani jak mu pomoct - a musíš to nějak zvládnout.

jm: Jo, v cizině jsou totiž věci v nepořádku automaticky, tak je nic nedrží ;)
Jak to myslíš, ironické - že bychom je raději měli poznávat přímo, nebo podle toho, co vytvořili?
Na předběžné závěry bych byl opravdu zvědavý, zaprovokuj si trochu... :)

Děd nevěd: tady jsme to taky dlouze probírali, myslím, že zrovna u Švejka. Generalizace je sice zrádná, ale hlavní rysy se najít dají.
Řád důležitější svobody, to je myslím výstižná charakteristika.

Dobrý den, díky za návštěvu, komentář i za pochvalu zápisníku, těší mě, že Vás zaujal. Vyprávěcí forma je určitě v pořádku, ale mohly tam být poznámky pod čarou.
Důvod pro omezení ciziny na Dálný východ by mě zajímal, pokud není neveřejný :)

Pro ostatní: mluvíme o této recenzi http://blog.wuwej.net/2006/10/24/marie-hruskova-kult-stromu-v-zemich-koruny-ceske.html

Hledat společného jmenovatele pro národ je vždy problematické. Tuším, že už o tom psal Chesterton. Fakt ale je, že narozdíl od Čechů, přijali fašizmus i komunismus většinově a s nadšením. Obě idologie postrádají svobodu, ale obsahují určitý primitivní řád.

Úvaha o rituálech se mi líbí. Tak já tedy p. Fulghuma vyndám zpátky ze šanonu "nuda, vyřízeno", kam jsem si ho před lety zařadil, a dám mu ještě někdy šanci:-)

Ukázku nelze samozřejmě ponechat bez anketní odpovědi, jak si vlastně to přivezení potomka pamatuju. Je pravda, že zvláštní pocit to byl, že je to jen na nás. Ale jak jsme na to byli dva, tak jsem nepociťoval nějakou úzkost, ale spíš nějakou svobodu. Nejvíc asi to byl pocit nějaké emancipace, že jsem se zapojil k tomu, co mají všichni stejně. Což je asi blízko, co se píše v ukázce, to dospění. Akorát, že na dospělost bych měl přeci jen větší nároky, které nemám pocit, že dobře splňuju...