Žili byli v městě Paříži dva písaři. Jeden byl zaměstnán na ministerstvu námořnictví, druhý v obchodním domě, ale to není tak důležité jako to, že se jednoho dne setkali na stejné lavičce v parku a dali se do řeči. Opravdu si padli do noty, ač povahy rozdílné, Bouvard byl spíše extrovertní a společenský, Pécuchet zase introvertnější. Zjistili společné zájmy, zejména fascinaci vědou, a také společný sen - odstěhovat se na venkov. Díky dědictví, jež náhle Bouvardovi spadlo do klína, se jejich sen může splnit.
Oba se tedy stěhují do venkovské usedlosti a vrhají se s ohromným nadšením do farmaření. Nakupují nástroje a přístroje, nechávají si posílat odborné publikace a časopisy a vše vyčtené ihned aplikují. Trochu je mate, že si vědátoři místy odporují a jeden zavrhuje to, co druhý doporučuje, také jejich zručnost není vysoká, spíše naopak. Výsledky tomu odpovídají, melouny jsou nechutné, ovoce neplodí, zelenina zasychá. Nevadí, dají se na tvorbu zahrad. Pak je zaujme medicína, geologie, historie (založí si muzeum plné nejrůznějšího harampádí), frenologie čili lebkozpyt, v nejhlubší depresi se upnou k náboženství.
Bouvard je skeptický, zatímco Pécuchet tíhne k mystice ("Obrátil se k mystickým autorům: k svaté Terezii, Janovi z Kříže, Ludvíku Granadskému, Simpolimu a z modernějších k monsignoru Chaillotovi. Místo vznešených myšlenek, které očekával, setkal se jen s planými řečmi, s nedbalým slohem, chladnými obrazy a se spoustou přirovnání jako vypůjčených od brusiče drahokamů."). Objevují rozpory v učení současném i minulém, hádají se s farářem i dalšími sousedy a vesničany; prezentují své názory na vládu a polititku, ale ani ty se nestkávají se zrovna pozitivním dopadem.
Hlásají moderní metody výchovy a výuky, vezmou k sobě děti násilnického galejníka a pokoušejí se ukázat, jak správně vést vzdělávání. Ale ouha, děti jsou líné, chlapec agresivní, žádná metoda nezabírá. Nakonec se oba badatelé pouští do vzdělávání dospělých. Zde román končí, Gustave Flaubert jej nedopsal, ale v jeho pozůstalosti se nalezl nástin pokračování. Poté, co selže vše, s každým se rozhádají a přestanou věřit ve spletité vědátoření, svěří se jeden druhému se skrytou myšlenkou - budou zase opisovat. Objednají papíry, pera a hladítka a pustí se do psaní. Dva písaři a jediná věc, kterou opravdu umějí.
Pokud znáte seriál Dva písaři, kde oba dobrodruhy skvěle ztvárnili Miroslav Horníček a Jiří Sovák, vězte, že kniha není ani zdaleka tak laskavá. Bez obalu a jakoby zkratkovitým slohem, kdy stačí krátká věta k vyjádření děje, popisuje jejich marnou snahu a řadu neúspěchů. Směšná samolibost, jistota a fanfarónství ve srovnání s vesničany, rozhádanost s každým kdo se namane ...
Fascinující je množství pramenů, které Flaubert musel sestudovat - jedna jediná věta o Krásnu - "Pro Schellinga je to nekonečno vyjádřené nekonečnem, pro Jouffroye nerozdelitelný fakt; pro de Maistra to, co odpovídá ctnosti; pro otce Andrého to, co je v souhlase s rozumem." - naznačuje nejméně čtyři přečtené knihy, a takových vět je dílo plné.
