Jiří Žáček, Josef Velčovský: Básně a nebásně

Nejvíc prostoru mají samozřejmě dívky, ženy a láska, také ohlédnutí za životem se vší jeho drsností, krásou i neopakovatelností.

Život je řeka, která pádí
a zmizí kdesi v daleku.
Odnese pryč mé i tvé mládí -
kdo by se zlobil na řeku?

Život je řeka plná lidí,
divoká řeka slov a vět,
milují se a nenávidí,
patří jim celý širý svět.

(..., Život je řeka, sbírka Miss Dobré naděje, str. 229)

Jsou tu také kritické glosy k politice a veřejnému prostoru,

(...)
Pravdy a lži
se spolu tajně páří
a plodí lháře ušlechtilých tváří

a každé slovo poctivé a ryzí
přehluší kravál
z reklam televizí.

Jaký div, že pak v noci vyješ se psy
namísto nových pravd
jen starou zkyslou skepsi.

(Pravdy, sbírka Kdo učí ptáky zpívat, str. 48)

a i když z nich místy cítím ztrátu orientace, většinově jsou výborně zpracované a trefné.

Nesmírně silné a smutné jsou básně v části Nevermore (Evě) ve sbírce Kdo učí ptáky zpívat. Jak název naznačuje, jsou věnované Žáčkově zesnulé ženě. Každá z nich se zarývá hluboko… jako ta o poslední větvičce šeříku:

Šarlatový šeřík z Petřína
položím ti mlčky do klína.
Nesu ti ho ze strahovských strání,
rozestlaných jarem k milování,
jako tenkrát, před tisícem let,
když jsem tě tam svlékal naposled.
(Šeřík z Petřína, sbírka Kdo učí ptáky zpívat, str. 60)

Celá sbírka je doplněná ilustracemi Josefa Velčovského, je jich více než 120. To je svým způsobem také nevýhoda, protože ačkoliv jsou velmi nápadité a mají typický styl, v tom množství začnou být jednotvárné, je to stylizace klína na sto způsobů.