Iva Hadj Moussa: Těžké duše (Wuwejův zápisník)

obálka knihy Těžké duše Perspektivou Jana Šoupy řečeného Johanes, zhruba padesátiletého vyklízeče bytů, sledujeme necelý rok jeho života. A má tedy vážně naloženo – žena se s ním rozvedla, jeho šestnáctiletá dcera sice žije u něj, ale úplně si spolu nerozumí, máma s Alzheimerem je v pečovatelském ústavu, Johanes má za sebou sexuální delikt (nebo chybné vyhodnocení signálů od studentky v autoškole?)

Zhruba po roce můj případ odložili, jelikož se nenašlo dostatek důkazů, že jsem se tu holku pokusil znásilnit. Nikdy ale nezapomenu na výslech na policejní stanici, na to ponížení, na zářivky, co mi bzučely nad hlavou, jako by se v nich zabydlel vosí roj. Nemůžu říct, že policajt, co mě vyslýchal, byl nějakej ultra kretén nebo blbec. Neměl jsem pocit, že mě nenávidí, nebo že mi naopak fandí. Byl až nepříjemně objektivní. Jako robot. Kladl mi pečlivě formulovaný otázky ohledně mojí práce a toho, jakým způsobem komunikuju s klientkami. Pak jsme se pustili do rozboru samotnýho „incidentu“. (… )

Tak takhle jsem dopadl. Vyslýchanej, podezřelej. Žil jsem s hlavou sklopenou, pozbyl jsem právo dívat se na svět jako na něco, co mi patří. Připadal jsem si jako zloděj, co okradl slepou stařenku o jejího vodicího psa, jako ten nejhorší odpad společnosti.

Od rána do večera dře, svět mu uniká mezi prsty a je si toho hořce vědomý

O tom, jestli jsou Bryan Adams nebo Robin Hood opravdoví chlapi, asi nemá smysl diskutovat. I když kdoví? Já už vlastně ani nevím, kdo nebo co je opravdovej chlap. Možná už je dnes Bryan Adams pro většinu lidí trapnej a o blbečka Hooda by si současná zrzavá Marion ani neopřela svou sdílenou elektrickou koloběžku.

Co já vůbec o dnešku vím? Nerozumím světu, ve kterým o sobě lidi uvažujou jako o něčem abstraktním, co se nedá nikam zařadit. Ani ženská, ani chlap, ani ryba, ani rak. Nerozumím světu, kde si musíte desetkrát rozmyslet, než ženský pochválíte šaty, a kde si dáváte pozor, jestli se jí do očí nedíváte moc dlouho. Nechápu svět, ve kterým se propaguje obezita, stejně tak jako nechápu svět, ve kterým děti nesmějí jít na maškarní v kostýmu indiána. Do prdele, všichni jsme si hráli na indiány!

Já se o tom s nikým hádat nebudu, maximálně tak s chlapama v hospodě. Tam aspoň nehrozí, že jakmile otevřu hubu, hned mě někdo obviní z toho, že nenávidím tlustý lidi nebo že schvaluju masakr původních obyvatel Ameriky. Svět mě a moje myšlení prostě předběhl a možná to tak má i bejt.

Stejně jako každodenních křivd a útoků a celoživotních traumat. Jediné, co mu dává sílu a dělá radost, je muzika a také trojice kámošů z bývalé metalové kapely. Bubeník Pípa, který dělal snad všechno na světě, vždycky je ochotný pomoci, ale také propadá konspiracím a má nakročeno mezi dezoláty. Frontman Bruty, který dělá manažera v nadnárodní korporaci a je po všech stránkách úspěšný, ačkoliv:

Teď se Bruty obrací ke mně: „Johanesi, ty se z nás nadřeš snad nejvíc, seš tvrdej jako mezek a stejně tak paličatej. A víte co, chlapi? Já vám to závidím. Moje práce? To je naprostá ubohost. Je to něco, co vlastně ani neexistuje. Moje vlastní máma doteďka nechápe, co v práci přesně dělám. Představte si, že neustále přenášíte prázdnou krabici sem a tam a u toho se tváříte důležitě, jako byste se připravovali na nějakou delikátní operaci pravý srdeční komory. Hlavní je, že to dokážete ostatním dobře vysvětlit a přesvědčit je, že bez přesunutí té krabice se zhorší obchodní výsledky, image značky nebo nějaká další píčovina. Hoši, to já jsem z vás největší lúzr. Ale změnit to nedokážu. Jsem v hovnech. Víte, co mě občas napadne? Jaký by to bylo štěstí zlomit si někde hnátu a poležet si pár týdnů v nemocnici. Jen tak bych ležel jak lazar a všichni by mě jenom obskakovali. Sestřičky, bílej pokoj, ticho, morfium do žíly. Paráda.“

A konečně intelektuál a ztroskotanec (který se ale dokázal vymanit ze závislosti na alkoholu) Fakáč.

přitom ten, ještě než sešel a zahořkl, býval jedním z těch uhrančivých, sečtělých typů, co dokážou určitou sortu holek udolat citátama z Nietzscheho. A taková krásná chytroprdka, to je něco. Všichni jsme mu ty oduševnělý sexbomby (většinou šlo o studentky bohemistiky, divadelní vědy a dalších obskurních disciplín) záviděli.

Při jednom vyklízení Johanes narazí na elektrickou kytaru, majitelka ji nechce a požádá ho, ať zařídí prodej… Jenže jak ji tak opatruje, zkusí jestli by to ještě uměl a zároveň přemítá, jak se stalo, že se jejich band rozpadl. Jistě, manželství, práce, děti, všichni začali mít jiné starosti… jenže teď? Kytaru koupí sám a přesvědčí ostatní, aby kapelu obnovili. Vlastně je zas tak moc přesvědčovat nemusel, všichni sice pochybují, ale ta myšlenka je láká

„Budeme s klukama zase hrát,“ oznamuju s hrdostí v hlase a sám jsem překvapenej, jak troufale to zní.

„Oukej,“ říká pochybovačně a ani nijak nezakrývá svůj úsměšek. „Takže budete mít boomer band?“

„Ne. Budeme mít normální metalovou kapelu,“ pronesu hrdě.

Spolkne úsměšek jako kyselej bonbon. „A jak se budete jmenovat?“

„Heavy Souls,“ vyhrknu a samotnýho mě to přeřeknutí zaskočí. Heavy Souls. Heavy Souls?

A vlastně proč ne? Tohle jsme totiž teď my. Protože bozi už dávno nejsme. A možná jsme ani nikdy nebyli. Už nejsme mladí Tarzanové, co se bijou v prsa. Jsme omlácený životem a zjizvený křivdama. Máme už něco za sebou. Můžeme do naší muziky konečně otisknout všechnu tu nasranost a marnost, výčitky, bolest, nespravedlnost, prostě všechno to, co nás žere. Protože frustrace, kterou jsme měli, když nám bylo pětadvacet, je oproti tomu, co prožíváme dneska, slabej čajíček.

„To je… hustý,“ řekne Žofie a potlačí úšklebek. V hlase jí zvoní ironie, ale já mám pocit, že jsem právě rozlousknul něco sakra důležitýho. Heavy Souls, opakuju si a zvuk těch slov mě hladí po duši. Heavy Souls, to je to pravý jméno!

Kniha je mimořádně podařená; výborně zachycuje psychologický průřez několika typy současných mužů (ale i žen) a jejich životních obtíží. Rozhodně to není žádná idealizace.

Charakter hlavní postavy je velmi přesně vykreslený, Johanes je tak normální… Pociťuje spoustu emocí, ale navenek je příliš neventiluje, snaží se, dře – a pořád dostává přidáno. Ale i přes pár chyb je v jádru dobrý chlap. Za světem sice zaostává, ale stejně svoje místo má a ukáže to.

Stejně tak to generační nedorozumění s dcerou – sice obtížně nacházejí společná témata, ale má ji rád a udělal by pro ni cokoliv.

„Od člověka, co má v plánu oživit metalovou kapelu, bych čekala, že si dá na svý image trochu záležet.“

„Copak ty rozumíš metalu? Vždyť ani nevíš, jak takovej metalovej zpěvák vypadá,“ zapochybuju.

„Náhodou mám celkem slušnej kulturní přehled, abys věděl. Navíc metalu se v této domácnosti jaksi nedá dost dobře uniknout,“ oponuje dceruška.

Velmi velmi uvěřitelně napsané; je obdivuhodné, jak autorka zachytila jejich názory, myšlení i projevy.

A pak samozřejmě hudba, je tu spousta odkazů na písně, citací textů, doporučuju číst někde u internetu a skladby si k tomu pouštět. Protože hudba, to je…

Někde hluboko uvnitř bušení srdce. Chci se vytrhnout světu. Vykročit do neznáma. Dobrej kytarovej riff, to je cirkulárka, co se ti zařízne do těch nejdůležitějších orgánů v těle — do mozku, srdce a samozřejmě i do koulí. Je to, jako když se beznadějně zabouchneš. Je to moment, kdy se seznámíš s nějakou holkou a dojde ti, že ji chceš píchat. Hraní je neovladatelná, nezadržitelná touha, ale taky je to koncentrovanej vztek. Musí z tebe ven, protože když ho nenecháš vytrysknout, usazuje se v tobě a bují jako rakovina.

Odkazy:

MOUSSA, Iva Hadj. Těžké duše. Brno: Host, 2024. ISBN 978-80-275-2033-6.

Iva Hadj Moussa: Těžké duše

Informace

Kontakt

Vyhledávání

Kategorie

Archiv