Pavel Horák: Návrat starých bohů

Kniha je rozdělená do tří částí. První se jmenuje Pohanství jako náboženství a diskutuje jednak výše zmíněné křesťanské kořeny a vlivy (kapitola Pokud jsou pro tebe základní fundamenty příliš… aneb Znovupromýšlení existence doktrin v moderním pohanství), jednak ukazuje zajímavý kontrast v chápání náboženství jako rituální praxe u Římanů a jako víry u křesťanů. Byl to vlastně střed dvou různých způsobů myšlení. Ve třetí kapitole ještě zmíní různé pohledy – je pohanství falešné náboženství? Je to modloslužba? Jsou pohanští bohové zbožštělí lidé? Jsou to démoni?

Druhá část Dějiny konceptu pohanství se soustředí na to, jak bylo pohanství chápáno ve vybraných etapách (a místech) a jak se toto chápání proměňovalo. Její první kapitola ukazuje spory mezi protestanty a katolíky a také zámořské objevy – tehdy se opět vynořila nutnost reagovat na domorodce i jejich víru (když křesťané po čase připustili, že i domorodci mají duši a jsou lidé). Také osvícenství do náboženských debat zasahovalo. Tady koření diskuze nad tím, jak vlastně vypadalo původní náboženství, byl to polyteismus? Byl další vývoj degradace, nebo vylepšení?

Křesťanský rámec nutil evropské intelektuály formovat specifický obraz minulosti: zkreslenou a pokřivenou verzi příběhů dějin pravého náboženství. Na základě tohoto rámce tak bylo možné uvažovat o minulosti a náboženství dvěma způsoby: a) čím starší, tím lepší, pravější a přirozenější forma náboženství, která se časem zkazila, což později vešlo ve známost jako tzv. degenerativní hypotéza; b) čím starší, tím horší, zkorumpovanější, primitivnější nebo nemorálnější forma náboženství, která se časem vyvinula do podoby pravého, čistého, pokročilejšího náboženství – nejčastěji monoteismu – což vešlo ve známost jako progresivistická hypotéza. (Str. 138)

A protože intelektuálové stále vycházeli z křesťanství a jistých předpokladů (biblický příběh je společný všem, původní pravdivé náboženství degenerovalo do pohanství nebo z pohanství vyrostlo nově, viz. předchozí citaci, všechny kultury jsou stejné), nebáli se je srovnávat nebo dokonce rekonstruovat a hledat v nich jiné bohy.

Proto mohl Jacob Grimm argumentovat tím, že některé pohanské praktiky přežily a přetrvávají v moderní, křesťanské společnosti na venkově nebo v katolické církvi (tento argument se často používá i dnes). Proto se mohl Edward Davies domnívat, že všechny kultury světa měly uctívat Noeho a jeho archu. Proto mohl Iolo Morganwg tvrdit, že druidové měli povědomí o Ježíši a uctívali jediného pravého Boha. Křesťanský rámec nutil evropské intelektuály formovat specifický obraz minulosti: zkreslenou a pokřivenou verzi příběhů dějin pravého náboženství. (Str. 138)

Druhá kapitola se posouvá k romantismu, který se obracel k přírodě, historii a také vedl k sekularizaci náboženských témat. V Británii se představy točily kolem Keltů a druidů v kamenných kruzích, zatímco v Německu zase staroseverská božstva pomáhala obnovovat sebepojetí německého národa. Bratři Grimmové nesbírali jen pohádky, takový Jacob byl v hledání kořenů hodně aktivní.

Ve své inspiraci Herderem se snažil z různých zdrojů zrekonstruovat čili de facto vytvořit „německou“ mytologii, a najít tak něco, co by spojilo všechny Němce dohromady a zároveň i s jejich germánskými předky. „Člověk může čestně prohlásit, že odmítat realitu této mytologie je stejné jako popírat starobylost a kontinuitu našeho jazyka: protože pro každý národ byla víra v bohy stejně nutná jako jazyk“ Grimm kritizoval kolegy badatele za to, že se jim nepodařilo přijít s ničím „specificky německým“ na poli náboženství a mytologie. Na druhou stranu ale přiznával, že všechny mytologie mají s většími či menšími odchylkami odpovídat klasické, tedy řecké nebo římské mytologii.

(… )

Chtěl dokázat, že všichni Němci mají společné germánské předky, mytologii, a tedy i způsob myšlení (jak argumentoval Herder). Například se domníval, že všichni Germáni napříč Evropou uctívali totožná božstva, jako např. Thóra, a argumentoval tím, že „mýtus o hromovládci je společným vlastnictvím Skandinávie a zbytku Němců a je doložen existencí samotného slova kladivo“. Situaci dobře shrnula německá badatelka Stefanie Schnurbeinová: „Vytvářením jednoty v německých zdrojích Grimm etabloval obraz koherentní německé kultury, která sloužila budování německého národa. (Str. 135)

Následující kapitola vysvětluje, jak se z těchto představ stala vědecká fakta, proč se hledala ve folklóru, jak pomáhala národnímu uvědomění v Čechách – a to jak v mytologické škole (Karel Jaromír Erben) tak v rozvoji antropologie a národopisu (Čeněk Zíbrt, Lubor Niederle).

Druhou část uzavírají otázky sekularizovaných teologických témat a pohanských studií, například otázka imanentního božství, uctívání přírody nebo předků.

Třetí a pro mě nejzajímavější část bylo Moderní pohanství. V první kapitole ještě sleduje okultismus a vliv okultních společností na moderní pohanství (včetně renesance run a staroseverských bohů) a pak prochází hlavní směry novopohanství:

• Wicca: moderní pohanské čarodějnictví  – Gardner, příchod Wiccy do USA, eklektická wicca, wicca Dianická, feministická
• Druidství – zprávy, legendy, moderní druidství, rituály (věděli jste, že Winston Churchil vstoupil do druidského řádu?)
• Ásatrů – germáni, mytologie v Eddě, německé národní hnutí, mytologické postavy a elementy, runy a přístup k bohům
• Rodná víra – slovanské novopohanství, jeho zrod, etnicita, božstva, svátky a obřady

Každá z těchto kapitol začíná osobním příběhem někoho z kontaktovaných pohanů, na který pak navazují (a odkazují) další fakta. Na první pohled nesourodě je tu zařazena kapitola Osm svátků Kola roku mapující slavnosti, které během roku jednotlivé druhy pohanství slaví, jakmile se ale začtete, ukáže se, že do knihy rozhodně patří. Ono to i s těmi svátky je složité a celé kolo roku je nejspíš moderní konstrukt.

Koncept Kola roku vychází ze starších představ o jednotné podobě pohanských svátků. Jednotný systém pohanských oslav, jak si jej představoval Frazer, ale nikdy neexistoval. Platnost Frazerovy domněnky popírá například existence odlišného klimatu v různých částech Evropy a britských ostrovů (nehledě na jiné klimatické podmínky dnes a před dvěma tisíci lety). Při pohledu do minulosti se ukazuje, že zimní slunovrat byl zásadním svátkem pro staré Anglosasy, Seveřany a Germány a možná i pro Slovany. Letní slunovrat mohl být kromě uvedených důležitým i pro Kelty. Svědčil by pro to kalendář z Coligny a nepřímý důkaz popisující pouštění hořících kol z kopce v této době na britských ostrovech i na kontinentu. Oproti tomu se zdá málo pravděpodobné, že by naši předkřesťanští předkové z různých koutů Evropy nějak zásadně slavili rovnodennosti. (… )

Ohledně oslav čtvrťových dnů v předkřesťanských dobách panuji stejné nejasnosti. Svátky Imbolc a Lughanasadh byly zřejmě jen irskou záležitostí. (Str. 379)

Pochopitelně vedle závěru nechybí ani poznámky, seznamy literatury a zdrojů vyobrazení a rejstříky (věcný i jmenný).

Jak už jsem psal na začátku, kniha je opravdu skvělá. Je to asi první ucelená česká studie tématu; jde do hloubky a přitom zůstává čtivá, vysvětluje vztah novopohanství s křesťanstvím i všechny kořeny.

Odkazy