Jiří Šotola: Venuše z Mélu

(...)
Jde. Svítí, nebojí se, netrpí, je nahá,
jde po zemi, jde, punčochy a prsteny a tramvaje a Praha,
holínky blýskly z kaluží, marš armád, černý knírek,
dlažba je starý film se spoustou divných dírek,
ona jde po té zemi, jde a neobchází louži,
jde, čichá noční vítr, táhnou ptáci, hejno družic krouží,
jde, šlape bláto, kožichy a peníze a bohy,
staletým marastem má pocákané nohy,
jde po zemi, krev, nafta, stíny, mříže,
stín zdi, stín sekyry, stín kříže,
stín světa těká po kosmu a syčí,
stín koule, která se zdá cizí, ničí,
a ona po ní jde a nebojí se, netrpí, je bílá,
jde, neumí se skrýt – a kam by se tu skryla?
hořící orel, špice, štítek oné čapky,
sen člověka a tělo pravdy, obrys plamene a kapky,
jde pozorně, jde pomalu, jde jak by nesla dítě,
jako by tiše táhla těžké dlouhé sítě,
není to žádný zázrak s fosforem a s pěnou,
lidé se jenom zarazí a na něco se rozpomenou,
lidé jdou, lidé jdou za ní, lidé hledají svou stopu,
čichají spáleninu, blouzní, chytají se stropu,
málo je života, je ze dne na den kratší,
alespoň žíti… počkej! což to stačí?
(...)

Obrazy, rytmus, rýmy a opakování (anafora a epizeuxis) v prostřední části básně, to je nádhera.

Sbírka samozřejmě obsahuje básní více, převážně milostných, psaných veršem volným i vázaným.

Založil jsem si ještě Dary otce synovi:

zelený pokoj, kde je teplo, lidé jsou spolu,
voní káva, zátky od vína, leštěné dřevo stolu,

město nad řekou, zelený plamen ze skalic a z křivulí a z plechů,
město dobrodružství, prérii drátěných trav a gumového mechu,
trupy letadel, saze, šupiny, kostřičky ptáků,
lampióny a vztek, zelené iluze v nakyslém láku.

jemné krystaly krve a potu a soli,
parfém, signály, oba póly

a hvězdu, co teď padá, a blesk a brejle z hada
a všecko
bych ti dal,
na zeď bych ti to maloval,

Opět vynikají rýmem i metaforami, touhou darovat … dětství.

Odkazy: