Tor-Håkon Gabriel Håvardsen: Post Mortem - S pohřební službou v terénu

V márnici by se měla udržovat setrvalá teplota čtyři stupně Celsia, a to proto, aby se rozkladný proces držel pod kontrolou. Pokud je mrtvola vystavena teplu, vzhled těla se v souladu s vnitřními procesy postupně mění. Rozklad má několik fází, začíná posmrtnou bledostí (pallor mortis) a chladnutím těla, dokud se jeho teplota nevyrovná s teplotou prostředí (algor mortis). Rychlé zchlazení v márnici zpomalí nástup posmrtné ztuhlosti (rigor mortis) a zajistí, že se krev v žilách nesrazí. Při nízkých teplotách nastává rigor mortis pomaleji a po nějaké době zcela pomine.

V teplé místnosti proběhne výrazná změna každý den. Při livor mortis tělo pokryjí posmrtné skvrny. Zpočátku bledé břicho získá zelenkavý nádech, poté se spolu se spodní částí těla zbarví dozelena. Odér v místnosti se z nasládlého, dusného a mírně zatuchlého změní ve štiplavý, kyselý a nahořklý, což je způsobeno rozkladem bílkovin v těle. Kůže na pažích, prstech a zápěstích se pozvolna uvolňuje (jedná se o takzvaný skin slip).

Tělo se čím dál víc nafukuje. Pomalu se v něm střádají plyny, přičemž tento proces začíná ve střevech. Tlak může vést k načervenalému výtoku z tělních otvorů. Stejný proces tlačí oči z důlků a jazyk z úst. Výrazné obličejové rysy, jako lícní kosti a čelist, postupně mizí. Ze všech těchto důvodů jsou mrtví pohřební službou uloženi do chladu márnice bez ohledu na to, jestli zemřeli v pečovatelském zařízení, u sebe doma nebo venku.

Kapitoly zhruba odpovídají chronologii zacházení s mrtvým člověkem – od prvního pohledu a první jednotky na místě, ohledání místa, prohlášení za mrtvého, přes expertní průzkum, pitevní tým až po pohřebního agenta, hrob a poslední rozloučení. Pro lepší představu jsou kapitoly proložené postupně rozkrývaným příběhem nálezu oběšeného v opuštěné chatě. To obvykle zvyšuje čtivost a názornost a platí to i v tomto případě.

Ačkoliv téma má bulvární potenciál, autor tak nevystupuje. Naopak píše s respektem, úctou a důstojností a svoji práci bere jako poslání.

Nepřehlédnutelný je i jeho smysl pro humor, ať už lakonický:

Jako poněkud pochmurnou odbočku uveďme, že také v Německu a Japonsku je nejčastěji používaným způsobem sebevraždy oběšení, zatímco v Indii a USA je běžnější vzít si život otravou nebo střelnou zbraní. V Anglii a Walesu byla sebevražda až do 60. let 20. století nezákonná. Pokud se nějaká nebohá duše o sebevraždu pokusila, riskovala trest – v nejhorším případě trest smrti oběšením, nad čímž nelze než udiveně pozvednout obočí.

nebo poněkud nutkavý, jako v kapitole o kremacích:

Jiskra byla takříkajíc zažehnuta… Uvědomuju si, že se mi tu otevírá možnost uplatnit svůj suchý humor, ale pokusím se odolat. Bez ohledu na to, jak moc mě ony vtipy pálí na jazyku. (Pardon.)

Právě v Bergenu, přesněji řečeno v části zvané Møllendal, bylo v roce 1907 postaveno první krematorium v Norsku. Ve sklepení sousední solheimské kaple pak vzniklo kolumbárium, což je jakási síň pro ukládání pohřebních uren. Oslo k témuž doklopýtalo až v roce 1909 a krematorium na hřbitově Vestre gravlund ve čtvrti Frogner nechalo postavit i díky tomu, že hajný Andreas Tanberg Gløersen věnoval městu k tomuto účelu padesát tisíc norských korun.

Rád bych zopakoval jméno Gløersen, které souvisí s norským slovesem gløde, tedy „žhnout“, a následně sám sebe napomenul, že se vtipům o ohni vyhýbám.

Kniha je tedy plná zajímavých příběhů i fakt. Slyšeli jste například o teramaci nebo akvamaci?

Zároveň ale dost často přechází do filozofických úvah, které jsou trochu zdlouhavé a nadbytečné a místy se točí v kruhu. Například respekt k policii autor vyjádřil několikrát – a stejně častokrát konstatoval, že někdy něco zanedbá. Vlastně bych ocenil trochu větší kompaktnost.

Odkazy: