Wittgenstein tím shrnuje předchozí analýzu, v níž tvrdí, že jazyk a jeho logika odpovídá myšlení, a jestliže narazíme na jeho hranice, jestli něco nedokážeme vyjádřit (mluvit), už to nedokážeme ani myslet. A že právě tady se objevují filozofické otázky – které jsou ovšem nesmyslné.

4.003 Většina vět a otázek sepsaných k filosofickým záležitostem není nepravdivá, nýbrž nesmyslná. Na takového otázky vůbec nemůžeme odpovědět, můžeme jen podchytit jejich nesmyslnost. Většina otázek a vět filosofů stojí na tom, že nerozumíme logice našeho jazyka.
(Jsou jako otázka, zda je Dobro více nebo méně identické než Krása.)
A není divu, že nejhlubší problémy vlastně žádnými problémy nejsou.

6.53 Správnou metodou filosofie by vlastně bylo: neříkat nic než to, co se říci dá, tedy věty přírodovědy – tedy cosi, co nemá s filosofií nic do činění -, a kdyby pak chtěl někdo říci něco metafyzického, upozornit ho, že jistým znakům ve svých větách nedal význam. Tato metoda by toho druhého neuspokojovala – neměl by pocit, že ho učíme filosofii – avšak právě ona by byla jedinou správnou metodou.

Celým traktátem se prolíná to, že svět i jazyk jsou vystavěné podobně, že jazyk je nástroj k popisu světa.

• Ve světě nalézáme předměty, ke kterým v jazyce přiřazujeme jména.
• Předměty jsou v různých konfiguracích = stavech věcí, které zachycujeme elementárními větami.
• A stavy věcí tvoří fakty, které popisujeme pomocí vět.

4.21 Nejjednodušší věta, elementární věta, tvrdí existenci stavů věcí.
(...)
4.25 Je-li elementární věta pravdivá, pak existuje příslušný stav věcí; je-li elementární věta nepravdivá, pak ten stav věcí neexistuje.
4.26 Uvedení všech pravdivých elementárních vět popisuje svět v úplnosti. Svět je v úplnosti popsán uvedením všech elementárních vět plus uvedením, které z nich jsou pravdivé a které nepravdivé.

My si děláme obrazy faktů, jak bylo zmíněno v citaci 2.1 výše. Prvky tohoto obrazu se zrcadlí ve věcech, mají se k sobě tak, jako se k sobě mají věci. Ale popsat tenhle vztah, formu, věta sama nemůže.

3.332 Žádná věta nemůže vypovídat nic, co by se týkalo jí samé, protože větný znak nemůže být obsažen sám v sobě (což je celá „teorie typů“).

4.121 Logickou formu nemůže věta znázorňovat, ta se v ní zrcadlí.
Co se v jazyce zrcadlí, to jazyk znázornit nemůže.
Co se v jazyce vyjadřuje, to jím my vyjádřit nemůžeme.
Logickou formu skutečnosti věta ukazuje.
Vykazuje ji.

A tak by se mohlo pokračovat; mimo jiné etikou, vyjádřením čísel, logikou a jejími důkazy:

6.1262 Důkaz je v logice jen mechanickou pomůckou ke snazšímu rozpoznání tautologie tam, kde je složitá.

6.127 Všechny věty logiky jsou stejně oprávněné, už z podstaty se nedělí na základní zákony a věty odvozené.
Každá tautologie sama ukazuje, že je tautologií.

Traktát je velmi tenký – asi 70 malých stránek – a velmi hutný. Pro pečlivé porozumění by to chtělo tak půl roku soustředěného studia. Jestli by to stálo za to si ovšem jistý nejsem, zejména proto, že sám Wittgenstein ho v pozdějších letech poněkud zpochybňoval.