„Já slovo introvert užívám záměrně v širším smyslu. Vycházím z náhledu psychologie Velké pětky, ale současně přibírám jungiánský pohled na vnitřní svět introverta coby ‚nevyčerpatelné kouzlo‘ a subjektivní zkušenost, výzkum Jeroma Kagana o vysoké reaktivitě a úzkosti (viz. kapitoly 4 a 5), práci Elaine Aronové o citlivosti při používání smyslů a jejím vztahu ke svědomitosti, intenzivnímu prožívání pocitů, zaměření do nitra a hloubce zpracování vnějších podnětů (viz kapitola 6) a různé další výzkumy o vytrvalosti a koncentraci, které introverti používají při řešení problémů, přičemž většinu báječně shrnula práce Geralda Matthewse (viz kapitola 7).“ (Str. 295)

Hned na začátku mě zaujalo líčení prestižních škol, jejichž styl výuky i organizování studentského života v kampusech jsou jednoznačně orientované navenek. Pro introverty zničující a tak školy produkují budoucí manažery specifických vlastností. Také Kaganův výzkum je velmi zajímavý – při vystavení malých dětí silným impulsům některé reagují bouřlivě a jiné spíše zvědavě. A když vyrostou, jsou z těch bouřlivých… introverti! Protože jejich nervová soustava je příliš citlivá… K podobným závěrům dochází i Aronová při zkoumání senzitivity:

„Další věc, kterou Aronová i citlivých lidech zjistila, je, že jsou výrazně empatičtí. Jako kdyby je od emocí druhých i od tragédií a krutosti světa odděloval tenčí předěl. Mívají velmi silné svědomí. Vyhýbají se násilným filmům a televizním pořadům. Výrazně si uvědomují následky selhání vlastního chování. V sociálních strukturách se často zaměřují na předměty, jako jsou osobní problémy, které považují za ‚příliš závažné‘.“ (Str. 155)

Styl knihy je emotivní, autorka mluví o svých zkušenostech, o tom jak s vědci diskutovala, při uvádění příkladů aktéry charakterizuje a přibližuje se jim, ostatně i z názvů kapitol můžete cítit barvitost a angažovanost:

• Vzestup ‚Schopného a sympatického chlapíka‘ (Jak se extraveze stala kulturním ideálem)
• Mýtus charismatického vůdcovství (Kultura osobnosti o sto let později)
• Když spolupráce zabíjí kreativitu (Nástup nového skupinového myšlení a síla práce o samotě)
• Je temperament naším předurčením? (Přirozenost, výchova a orchidejová hypotéza)
• Co se skrývá za temperamentem (Role svobodné vůle /a tajemství mluvení na veřejnosti pro introverty/)
• ‚Franklin byl politik, ale Eleanor hovořila z hloubi svědomí‘ (Zůstat chladným není umění)
• Proč se Wall Street zhroutil a Warren Buffet prosperuje? (O tom, jak introverti a extroverti myslí /a zpracovávají dopamin/ jinak)
• Jemná síla (Američané s asijskými kořeny a ideál extraverze)
• Kdy byste při jednání měli být extrovertnější, než jste ve skutečnosti?
• Komunikační propast (Jak hovořit s příslušníky protichůdného typu)
• O ševcích a vojevůdcích (Jak vychovávat tiché děti ve světě, který je neslyší)
• Závěr (Říše divů)

Ke konci knihy najdete i rady, jak „přežít ve světě, který nepřestává mluvit“; vše je kvalitně ozdrojováno; citací a poznámek je sedmdesát stránek.

„Naše osobnost též utváří náš společenský styl. Extroverti jsou lidé, kteří oživí vaši společenskou večeři a vděčně se budou smát vašim vtipům. Umějí být asertivní, dominantní a výrazně potřebují společnost. Extroverti přemýšlejí nahlas a za pochodu. Raději hovoří než poslouchají, zřídkakdy jim dojdou slova a tu a tam z nich vypadne něco, co nikdy říct nechtěli. Snášejí dobře konflikt, ale nikoliv samotu.
Introverti na druhou stranu mají výrazné sociální dovednosti a užívají si společenské akce i obchodní setkání, ale po nich chtějí být doma a v pyžamech. Rádi vydávají svou sociální energii na blízké přátele, kolegy a rodinu. Častěji poslouchají než hovoří, myslí dřív než mluví a často mívají pocit, že jsou schopni se vyjádřit lépe písemně než v rámci konverzace. Mívají odpor ke konfliktům. Spousta z nich má hrůzu z nezávazné konverzace, ale baví je hluboká diskuse.“ (Str. 23)