Nebo dílo, popisující co hlavní hrdina nedělá - nejde na procházku, na nádraží nečeká na příjezd, nepřemýšlí o tom, kdo nepřijel. Pěkná hříčka, absolutní negace. To by bylo opravdu obtížné až nemožné napsat. (Solange Marriot: Rien du tout, ou la conséquence - Nic aneb důslednost)

Či rozpracování názoru, že se stávají nepravděpodobné věci a pravděpodobnost je buď k ničemu, nebo nic neexistuje - nemůže, vzhledem k pravděpodobnosti výskytu. (César Kouska: De impossibilitate vitae; De impossibilitate prognoscendi)

Nejlépe se mi ale četly popisy knihy, které by napsat šly; které měly sice bizarní, ale příběh. Les Robinsonades, v nichž se ztroskotavší Serge N., novodobý Robinson, rozhodne čelit šílenství obklopením se fiktivními postavami, chce svůj svět stvořit - a nakonec zešílí právě z toho. (Marcel Coscat: Les Robinsonades)

Nebo Gruppenführer Louis XVI., odehrávající se v Argentině v prvním desetiletí po skončení druhé světové války. Nacista Siegfried Taudlitz zde začíná vytářet vlastní království, směs představ a fantazií načerpaných z brakových románů, postupně do svých bludů zatahuje další a další lidi, kteří tuto hru nejprve s nechutí, nakonec ale přirozeně hrají s ním, na dvoře se rozjíždějí intriky... (Alfred Zellermann: Gruppenführer Louis XVI.)

Tady stojí za zmínku, že texty v podstatě nejsou recenze, rozhodně ne čisté - na to jsou příliš dlouhé, příliš výpravné a popisují děj od začátku až do konce. A také jsou nesmírně propracované, podložené argumenty. Což zase navádí k úvahám, proč vlastně nevznikla spíše celá kniha, ne takový „kočkopes“. Délka recenzí hraničí se zdlouhavostí, ve výsledku mě většina ani nebavila, protože jsou asi tak třikrát delší, než by být měly.

Tak tedy číst, nebo ne? Číst. Sice knihu kritizuji, ale jsem rád, že jsem ji zdolal, jednak kvůli originálním nápadům, jednak kvůli nastudování klasika fiktivních recenzí.

nakladatelství Svoboda, Praha 1983, 25-084-83