Každá pořádná kronika začíná v dobách mytologických, nejinak je tomu i zde, kapitola "Počátkové dějin krhútských" konstatuje, že Krhúti přišli do vlasti s praotcem Čechem a pokračovali pod nejasnou záminkou o kousek dále. Nejstarší kronikář Chrt Drda psal latinsky ("Chronika Crhutorum, quod populus est magnus amator srandae"), Vrba Hrbata už psal národním jazykem. Snahy o pokřesťanštění se nezdařily a Krhúti zůstali pohany. Další kapitoly:

• Krhútské legendy - o založení Ejči pod Mejknínem, Pověst o Pivoji, Honimír a jeho chemik aj.
• Samorostlá Samova samovláda - slaviády v době Samově, všeslovanský kmenový svaz, spory o Samův původ, pravda o Avarech, příčiny vítězství u Vogastisburgu, samolibost Samova
• Prhoň Klátinec, krhútské válečnictví a příznivý vývoj krhútsko-českých vztahů
• Krč Drška - aneb O vznešenosti despocie
• Prnta Prkola - osvícená žena na stolci
• Krhútská poezie stříbrné doby aneb Sonety kněžkám Kvakviným
• Náboženské války o Kvrdlo
• Krhútské národní písně a tance
• Boj mladokrhútů se starokrhúty a jeho příčiny
• Pravidla krhútského národa

Není to třeskutá legrace, to podobné texty bývají spíše při živém provedení nebo tehdy, když se rodí, zato je to dílo nesmírně hravé a dost jazykově zaměřené. Zvláštní zmínku zasluhují jména. Jednak jsou prakticky všechna malebně drnčivá (takových, která by neobsahovala alespoň jedno r, je málo):

• Vratiprst Choromysl Krombožinec Lilibínský
• Trumha Pluskal
• Prhoň Klátinec
• Pibřich Posedlý
• Odr Vartulík
• Vhrdlo Prs
• Honc Podprseň
• Větrolam Srdcehlas
• Hadr Trdlo

Jednak často ukrývají odkazy:

• Ryngle Rus, regiments tambor a geniální kýčař-samouk
• kuchařská kniha Halušky Bůhdálové

Vlastně se jména objevují i v popisech krajiny:

„A pak jsme se dali sv. otcem obrazně uvésti do krajiny, která je půvabná nadobyčej, jak se můžeme dočíst v každém turistickém průvodci. Kvetl tu hojně jaryš, nesvadba a tomeček, něžná jirotka a hnusné hlinomazy. Kozák a pekárek byly kupodivu pokládány za houby jedovaté, v čivrném hájku byla hojnost zvěře: byl tu obávaný, leč neškodný poledňák, sám jsem poznal dva pelikány, mihl se i chráněný husák a opelichaný purš: psovák za tichých nocí štěkelil v šůmech.“ (str. XIII)

Něco o jejich původu:

„Jména tehdy nebývala dávána lidem podle nějakých svatých, ale podle jejich vlastností, schopností a potřeb, jako např. u Indiánů (Sedící vůl apod.), takže kladné typy byly nazývány Vlastislav, Budislav, Křesomysl, a naopak darebáci a neschopní lidé té doby sluli zpravidla Hněvsa, Jakeš, Biĺak, Bořivoj a podobně.“ (str. XLI)

Jazykové hrátky se samozřejmě neomezují jen na jména, obsahují spoustu odkazů; na události soudobé („Krhúti se nikdy nevměšovali do vnitřních problémů ostatních zemí, ani když k tomu byli písemně vyzváni.“) i minulé (vyhlazená sekta zvaná waldaufští).

Ani erotika nezůstává pozadu:

„Slovo 'čibrida' se příliš úzce překládá do češtiny výrazem 'běhna' - je to naprosto mylné. Toto slovo znamená doslova 'žena, která rozdává radsot zdarma nebo za příslušný obnos'. Přitom radostí nemyslí Krhúti pouze lásku (i když i ji!), ale i třeba moudrost, vlídné slovo či obnošené šatstvo. Tímto slovem byly pak označovány všechny ženy osvícené, ženy volného myšlení, mravů i způsobů. Slovo běhna se v krhútštině sice také vyskytuje, ale zcela v jiném smyslu: Krhúti dělili ženy na ty, co chodí rychle ('běhny'), a na ty, co chdí pomalu ('coury').“ (str. LXXXVI)

„Je všeobecně známo, že u Krhútů jsou nositeli antierotických koncepcí především pacukavci, zatímco nositeli erotickým antikoncepcí jsou pak čibridy. Budiž řečeno ke cti krhútského písemnictví, že tu byly oslavovány spíše čibridy než pacukavci.“ (str. XCVII)

Citace uzavřu náboženstvím; nevím sice, jestli bych neměl Lomikelovi vzdát úctu zařazením před čibridy, ale i on má svou bohyni Kvakev, tak snad nebude dotčen:

„Krhútské náboženství, které se někdy nepříliš přesně slučuje s pojmem Prakršno, je samorostlé: spočívá především v kultu boha Lomikela, který jest jediným dokázaným staroslovným bohem potrubí a kanálů. První popsal Lomikela věštec Krombožinec Lilibínský: tvrdí, že jej spatřil v prastarém dubovém potrubí u Mejknínu. Je prý vysoký 93 a půl centimetru, má tvar rovnoramenného trojúhelníku, který je jeho podstatou a jehož spodní část se nazývá vrávor. Horní část se nazývá řapuch, který je zakončen pýtenem. Pýteno se jaksi podobá lipovému listu - je--li svěží, píše se pýteno, je-li povadlé, píše se píten s měkkým i. Na řapuchu pak rozeznáváme krhy, jimiž Lomikel krhá, a chlístor, kterým nasává břeť kanální neboli blebel, a rourácí. Rourácení je projev božího hněvu: slýcháme je občas ve výlevce vodovodu, do které jsme nalili konev špíny (řečené správně kuchřeč neboli ihuhu).“ (str. XI)