Zase mě po dlouhé době něco uchvátilo, myšlenka téhle knihy je prostě nádherná. Čarovný prastarý les za dřevěným domem, les, kde se ještě dějí zázraky, kde žijí postavy a bytosti, jejichž obrazy tkví hluboko v každém z nás.

Str. 47: „Otec věřil, že energetická aura obklopuje všechno živé - lidskou auru je vidět při určitém světlení jako slabou zář. V těchto starých lesích, prapůvodních lesích, vytváří spojená aura cosi mnohem silnějšího, jakési tvůrčí pole, které může reagovat s naším podvědomím. A právě v tomto podvědomí nosíme to, čemu říká premytágo - to znamená imago mýtu, idealizovanou představu mýtické bytosti. Ta se v přirozeném prostředí stává hmotnou, má maso, krev, šaty a - jak jsi viděl - i výzbroj. Podoba idealizovaného mýtu, postava hrdiny, se mění spolu s kulturními změnami, osvojuje si identitu a techniku doby. Podle otcovy teorie o sobě tito hrdinové dávají vědět, když jedna kultura napadá druhou, a to více než an jednom místě!“
...
„Další, co je třeba si pamatovat, je to, že když vzniká premytágo, vzniká v celé populaci... A když pomine jeho potřeba, zůstává v našem kolektivním podvědomí a další generace si je nesou dál.“

Myšlenka vzdáleně připomíná Solaris, ale zatímco tam šlo o nelidskou a naprosto nesrozumitelnou cizí inteligenci, tady vše hraje na hluboce lidskou strunu, jsou to lidské příběhy, lidská krutost i láska...

Recenze a obsahy:

• MaA
• Jaroslav Radost Faltus
• Dooren

Pokus o kresbu:

• Wu, Les mytág

A jedna velmi velmi pěkná analýza:

• Pavel Kosatík