„Copak to bylo třeštění, vymýšlet si kouzla a zaklínadla? Měla spoustu pohádkových knih o čarodějích, čarodějnicích a čarování. Ve všech se mohla dočíst, že základní sloužkou každého zaklínadla je je víra; proto soustředila svou malou hlavičku na to, aby uvěřila, že dokáže ptáky udržet v uctivé vzdálenosti. Nezáleželo na tom, co přesně dělala; sílu bude mít každý její čin, každé slovo, každý talisman.“ str. 103

Konečně se jí podaří projít a dostává se do Lesa, bloudí jím a uvědomuje si, že to co vypadalo jako krátká výprava za záchranou bratra Harryho, bude možná trvat navždy. Asi tak, jako u Wyn-rajathuka, šamana, původně vědce který stejně jako Tallis do lesa vešel a chytil se uvnitř mýtu. Pak už není jiné cesty, než mýtus naplnit, odžít. Nebo možná příběh změnit...

Tady je to asi nejzajímavější, život kmene, šamanovy obřady a mytága, mytologické postavy, které procházejí kolem, proti proudu řeky a přes jezero, všechny vábené jakousi touhou, míří někam do srdce Lesa. Do Lavondyss. Lidem zapovězené země; zapovězené stejně tak, jako je náš svět zapovězený mytágům.

„Celý život jsem si myslela, že Lavondyss je svět magie. Chladný, to ano. A zapovězený. Ale myslela jsem si, že je to obrovská země, která má mnoho podob. Zjistila jsem, že je to místo vraždy. Místo viny. Místo cti. Místo zrození víry v cestu duše“. (str. 390)

Cesta proti proudu, skrz mytologickou bitvu, bitvu u Bavduin, do zhrouceného hradu... Jen nemnozí se dokáží dostat přes tyto překážky a otevřít průchod jinam. Tallis ano, čímž začíná nejsilnější část knihy.

„Je to obrovská země... A má mnoho podob. Tys vstoupila jen do jedné, té, která je tvoje osobní. Byla osobní samozřejmě také pro Harryho. Oba dva jste se narodili se vzpomínkou na jednu a tutéž starou událost a spoustou pozdějších mýtů a legend, které se z ní vyvinuly. Čím blíž jsi přicházela k místu Harryho uvěznění, tím víc tvoje mysl s lesem spolupracovala na vytvoření cesty, kterou bys do té společné mýtické krajiny mohla vstoupit. Lavondyss je pro tebe - a pro nás pro všechny - to, co si dokážeme vybavit z dávných časů.“ (str. 390)

Její vědomí se sjednotí s prastarým mýtem o stromových bytostech, kruté zimě a ještě krutějším životě. Už přestáváme mít přehled o časových rovinách, postavy se potkávají a prožívají celé životy v jeden okamžik. Mýtus se uzavírá.

A rezonuje...