Další monografie Miroslava Veverky se soustředí na problematiku víry, hledání boha a lidskou společnost. Bere to opravdu zevrubně:

• V kapitole Existuje Bůh? prochází Spinozu, panteismus, deismus, teismus, ateismus a důkazy existence Boží, tedy základní přístupy k Bohu.
• Následují kapitoly Kdo koho stvořil a Proroci 20. století – moderní přístupy k Bohu. Antropický princip, Pre-Big Bang God a pochopitelně Pierre Teilhard de Chardin.
• Od animismu k monoteismu se vrací na začátek – animismus, polyteismus, řecká a římská mytologie, Egypt, první monoteismus...
• Pokračují Tři větve z kmene Abrahámova – Judaismus, Křesťanství a Islám
• Pak odskočíme a podíváme se na Víry východu – bráhmanismus, hinduismus, buddhismus, tao, ...
• To už máme dost informací k pochopení, že jde o Zkreslený obrázek singularity – singularita, mystika, metafyzika, transcendence.
• Ještě výlet za Prameny křesťanské mystiky a metafyziky: gnóze a novoplatonismus
• Nahlédnutí do Magie aneb Kterak oslovit nadpřirozené síly – magie jako naivní technologie, magie slov, posvátná znamení, oběti a zázraky
• A na závěr souhrny Víra v sevření mystiky a magie a Kontrola zrakem Božím

Vedle zevrubnosti má text řadu dalších kvalit.

Je to výborný přehled a shrnutí jednotlivých filozofií i náboženství, upozorňuje na to podstatné. Pár příkladů – islám:

Víc než náboženství je islám státoprávní doktrínou, navíc totalitního typu. Ideálem islámu je teokratický stát, v němž je státní moc podřízena moci duchovní. Veškerý veřejný i soukromý život by měl být ovládán Koránem a sunnou. Ani chování jinověrců na území islámského státu nesmí být v rozporu s islámským právem. Islám předkládá právní kodex, v němž jsou do podrobností rozpracovány otázky státoprávního uspořádání, vztahy k nemuslimskému světu, otázky každodenního života, mezilidských vztahů, trestního práva i soukromých záležitostí. (Str. 152)

hinduismus:

Každého religionistu rozbolí hlava při uvažování, kam je má zařadit. Nachází v něm animisty, polyteisty, panteisty, panenteisy, deisty, teisty, monoteisty, henoteisty, ateisty, agnostiky, humanisty a celou řadu dalších istů. Hinduistický bůh mění svou tvář podle kasty, vyznání a sekty. Prvořadé jsou zděděné historické a náboženské tradice. (Str. 187)

Přináší také nesamozřejmé informace z dalších zdrojů. O - velmi přesvědčivé – teorii o egyptském původu Mojžíše jsem se dočetl poprvé

Mezi historiky starověku se pokládá za pravděpodobné, že jediný Bůh judaismu a Starého zákona byl inspirován mýtem o jediném bohu Atonovi, s nímž přišli Židé do styku během svého zajetí v Egyptė. Podle knihy Exodus vyrůstal Mojžíš v Egyptě v blízkosti faraonova dvora (Ex 2,1n.). (Str. 83)

stejně jako o kompozici evangelií podle Drewse:

S historickými fakty si církev nedělala starosti. Celá kompozice evangelií prozrazuje jejich mytický původ, tvrdí Drews. V mnoha příbězích evangelií je možno rozpoznat jen poeticky převyprávěný Tanach. Osobnost Ježíše je sestavena z dřívější prorocké a učené židovské literatury. Z Pavlových epištol není obtížné vydestilovat čistý předkřesťanský gnosticismus. Zejména Markovo evangelium pak prozrazuje své kořeny v gnosticismu poloviny 2. století. (Str. 126)

Výborné je systematizování do celkové posloupnosti, do proudu inspirací a návazností. Od polyteismu, přes egyptský vynález monoteismu, cesta k judaismu, rozvětvení, vliv gnóze, magie – postupně vyvstane obrázek jednoho velkého proudu.

Mithraismus znal křest, konfirmaci, společné hostiny, při nichž se pojídal chléb a upíjelo víno s vodou, nauku o trojjedinosti Boží, znal svatostánky podobné jeskyním, s oltářem v čele, obřady spojené se společnými zpěvy i 25. prosinec jako datum Božího narození. Křesťanství převzalo celou řadu takových rituálů z liturgie mithraismu. (Str. 273)

Celé je to pak posazené do kontextu Veverkovy konstrukce (viz Evoluce svým vlastním tvůrcem), singularity.

Emoční prožívání singularity má psychologickou, nikoliv gnozeologickou povahu. Pocitový neklid z nahromadění chaotických prožitků hledá svou vnitřní konzistenci, která by celkové napětí snížila, zdůvodnila úzkost a ztracenou orientaci. Hledáním takového možného modelu dospěla kultura k pojmu bohů a Boha jako k nejobecnějšímu vnímání singularity. Bůh je kulturní výtvor, umělecký artefakt. Vytvořil jej člověk k obrazu svému proto, aby se lépe zorientoval v chaotickém světě. Singularitu je možno prožívat, ale nelze ji v celé její plnosti vyjádřit sdělitelnými slovy. Do té míry, do jaké se nám podaří převést singularitu z pocitového světa do světa slov, přestává být singularitou. Její pravá podoba zůstává v onom nesdělitelném, nepřiřazeném a v toliko emočně uchopitelném. Singularity se zmocňujeme přímo, nepotřebujeme k tomu řeč, logiku ani rozum. Těm náleží až druhořadá role. Velká část našich zkušeností, vnitřního prožívání, vědomí a jáství má podobu singularity. Také proto se nám prožitky a zkušenosti nedaří v jejich úplnosti vyjádřit slovy. (Str. 247)

A to vše při chápání a porozumění smyslu náboženství, jak pro duši:

Víra není jenom jeden z nejvyšších citů. Je to také existenciální potřeba člověka, sociální kapitál a hodnota. Je pramenem životního optimismu. Správnost nastoupené cesty stvrzují pocity úspěchu. A naopak. Nezdary a ztroskotání vyvolávají pesimismus, ztrátu perspektivy, nedůvěru v sebe i v druhé, paranoidní a konspirativní představy. To vše rozkládá duševní integritu. Je to zneklidňující emoční informace, která nás varuje, že jsme se vydali na cestu podle špatné mentální mapy a ztratili víru ve smysl dění. (Str. 334)

Každá víra pomáhá integrovat vnitřní prožívání. Podílí se na hierarchizaci emočních informací, uvádí je do kontextu, dává jim konzistentní podobu a směr. Odděluje informace kompatibilní a nekompatibilní s již vytvořenou strukturou jáství a pomáhá tím snižovat vnitřní napětí. (Str. 336)

tak pro společnost.

Náboženská víra není abstraktním ztotožněním se s nějakou metafyzickou ideou nebo filozofickou myšlenkou. Je to ztotožnění se s určitou sociální skupinou a s jejím myšlenkovým světem. Není až tak důležité, jaký je tento ideový svět a jak je námětově orientován. Podstatné je to, že skupinu stmeluje a nabízí jí identitu. Ještě žádné náboženství, víra ani církev nebyly zformovány z rozptýlených jedinců, kteří sdílejí podobné myšlenky, ale neudržují mezi sebou kontakt a neúčastní se společné liturgie. To by nebylo náboženství, ale filozofie. Náboženství se daří jenom v církevních obcích a udržuje se jejich mystickými a magickými praktikami. Je to sociální organizace starší, než je národ a stát. (Str. 347)

Opět mimořádná kniha; nesmírná škoda, že Miroslav Veverka nestihl vydat více – měla to být jedna kapitola (!) zamýšleného celku.

Odkazy:

• Hledání boha v ČBDB
• Hledání boha v Databázi knih

VEVERKA, Miroslav. Hledání Boha. Praha: Prostor, 2019. ISBN 978-80-7260-411-1.