Následují osobnosti (Předreformisté a Husovi spolubojovníci) a jejich témata. Transsubstanciace, přijímání z kalicha, lidová hnutí, františkáni, Viklef, Milíč, Matěj z Janova, nebo třeba Vojtěch Raňkův z Ježova. O něm jsem se dočetl poprvé a docela jsem koukal. Rektor na Sorbonně, papežův zpovědník…

Ze stejné generace jako Jan Milíč z Kroměříže také Vojtěch Raňkův z Ježova, který rovněž ovlivnil husitské hnutí, i když se narodil sto let předtím, než začali v Čechách husité řádit. Bylo to někdy ve 20. letech 14. století. Pocházel z poměrně bohaté jihočeské rodiny a v mládí odešel studovat na Sorbonnu v Paříži. Zde v roce 1346 získal hodnost mistra svobodných umění a v roce 1355 se stal jako první a jediný Čech na Sorbonně rektorem. Poté zde začal studovat také teologii. Navštěvoval anglický Oxford a působil i v Avignonu jako papežský zpovědník. Málokterý český učenec udělal takovou světovou kariéru jako právě Vojtěch Raňkův z Ježova.

Když se v roce 1366 vrátil do Čech, stal se scholastikem pražské kapituly. V této funkci napadl jako kacířské učení mistra pražské univerzity Jindřicha Tottingema z Oyty a jejich spor musel řešit až papežský soud v Avignonu v roce 1373. Ten rozhodl v Jindřichův prospěch. Sporem si Vojtěch proti sobě popudil samotného císaře Karla IV., který mu zakázal vrátit se do vlasti. Proto zůstal v Paříži a na Sorbonně alespoň dokončil doktorát teologie.

Do Čech se vrátil až v roce 1375 jako učenecká elebrita. Dokonce ani císař proti němu už nevystoupil. V Praze se Vojtěch věnoval kázání. Byl přítelem Waldhausera a Milíče, ale i dalších raných reformistů jako Matěje z Janova či Tomáše Štítného. Sám kritizoval některé poměry v církvi. Po smrti Karla IV. v roce 1378 vystoupil s kázáním jeho pohřbu a nazval ho „Otcem vlasti". Toto pojmenování císaři zůstalo dodnes. (Str. 74)

Pokračuje Jan z Jesenice, Jakoubek ze Stříbra a pochopitelně Jeroným Pražský. Vložený komiks je o králi Václavu IV.

Abychom si to shrnuli: Světský „šéf” Českého království neuznává ani jednoho z papežů a volá po uspořádání koncilu, z něhož by vzešel nový papež, kterého by pak uznal. Církevní šéf v království o koncil nestojí, jednoznačně podporuje římského papeže a chce, aby zůstal na svém místě. Ale je tu ještě třetí nezávislá strana, a to Karlova univerzita. Ke komu ze dvou šéfů se přidá, jeho rozhodnutí bude mít větší váhu. Je to sice trošku zjednodušený pohled, ale v podstatě o to král Václav s Janem Zajícem z Hazmburka hrál. (Str. 80)

Třetí část se jmenuje Za co, mistře? a prochází Husovy vzory, nemožnost obhajoby i jeho třicet herezí. Včetně originálního znění v latině.

Všech třicet článků bylo dodnes zachováno v originálním latinském znění. Jejich překlady a výklady se mnohdy výrazně liší, jak si je jejich interpreti upravují ve prospěch teorií, které jsou jim názorově blízké. Casto se mezi články uvádějí i myšlenky, které v nich ve skutečnosti nefigurovaly, což do věci vnáší ještě větší chaos. Například otázka přijímání Svátosti oltářní pod obojí způsobou v nich nikdy nebyla obsažena, ač jsou některé z článků občas takto interpretovány. Proto zde uvedeme původní latinské znění těchto článků, jejich volný překlad a můj osobní výklad či poznámku, k čemu se pravděpodobně vztahují.

Devatenáct článků je vyňato z Husova stěžejního díla O církvi, zbývajících jedenáct pochází z Husových odpovědí svým bývalým kolegům Štěpánovi z Pálče a Stanislavovi ze Znojma, kteří proti němu jako nebezpečnému heretikovi sepsali žalobu katolické církvi, jež byla použita soudem v Kostnici. (Str. 115)

Vložený komiks je o Janu Želivském. Knihu pak uzavírá část čtvrtá, Husův odkaz.

Jak jsem zmínil v úvodu, kniha vůbec není povrchní, přitom si zachovává čtivost a zajímavost – ideální publikace pro všechny, kdo si chtějí rozšířit obzory (a historií se nezabývají).

Odkazy: