Už jsem u nich s holkami byl, je to sotva pár měsíců, a dostal jsem strach, nedokázal jsem říct nic rozumného a pohledy, jež na mě vrhaly, mě drtily. Turid byla s námi, ale moc mi nepomohla, byla nezvykle mlčenlivá, nechala mě mluvit a já nechápal, proč tam jsem. Kdo nás tam pozval a proč. Byl jsem očividně vinen, to si mysleli všichni v místnosti, cítil jsem to, a měli asi pravdu, protože moje vina se v místnosti vznášela jako vzdouvající se závoj, ale čím jsem vinen, jsem nezjistil, hlava mi vřela, hořela, neslyšel jsem v tom šumotu krve, co si myslím, chtěl jsem jen odtamtud pryč. (Str. 221)

To je mi celkově protivné; atmosféra je jen bezbřehé utápění se v minulosti bez jakékoliv snahy něco změnit. Arvid je slaboch každým coulem, zoufalec. Pěkně to vynikne když se v rodném městě setká s Magnarem, který naopak přesně ví proč se vrátil, co je špatně, že chce pryč a co mu v tom brání.

Tak jaké to je, odstěhovat se sem zpátky, zeptal jsem se ho, našel jsi to, po čem se ti stýskalo? To se už nesmál, víš co, řekl, já úplně zapomněl, jak jsem tu trpěl, je to tak beznadějně hloupý, jak jsem to mohl zapomenout, přitom jsem se každý den bál do školy, a když to mám říct trochu nadneseně, tak teď jsem prošel nahoru dolů všechna místa svého dětství, a když si vybavím, co všechno se tady odehrálo, nenašel jsem skoro žádné, na kterém jsem prožil nějakou radost.

Chtěl se vyjádřit poeticky, ale byla to pravda, taky jsem si pamatoval, že ho nenechali na pokoji. Nebyl jsem jeden z nich, ale ani jsem se ho nikdy nezastal. Tys nebyl tak hroznej, řekl. Snad ne, řekl jsem. Stáli jsme tiše, on mlčel, já mlčel a pak jsem řekl, jak jsi na to mohl zapomenout, ale nebyla to vlastně otázka, a on na to, no právě, jak jsem na to mohl zapomenout, a nebyla to odpověď. Neuvěřitelný, jak jsem na to mohl zapomenout. Teď bych chtěl znovu pryč, to jediný si přeju, ale mám problém prodat byt. (Magnar, str. 165)

Přesto mi zvědavost nedala a knihu jsem dočetl, jako studii mně vzdáleného myšlenkového světa.

Ale pak jsem si vzpomněl na ženu v tramvaji. Mnohem radši bych chtěl ji. Vlastně jsem ale nevěděl, co chci. Každá jednotlivá věc byla důležitá, když se objevila, ale jakmile pominula a byla za mnou, už se rozpouštěla. Nedokázal jsem to zastavit. A hned se objevila další osoba, možná další žena, a nikam to nevedlo. (Str. 115)

V druhé části už jsem se ale ztrácel v kapitolách, nějak nenavazovaly (nebo jsem neudržel pozornost) a nedařilo se mi poznat v jaké jsem zrovna časové rovině.

Závěr možná dává trochu naděje, i když si ji čtenář musí najít, ale jako celek… Jak se mi minulé knihy líbily, tak touto jsem zklamaný. Je to tříšť.

Odkazy: