„(...) když jsem skončil, poplácávali mě všichni po ramenou a říkali, že to byl sakra dobrý úvod a jak zajímavě jsem mluvil, a těžko říct, v jakých domech a na jakých ulicích vyrostli ti, co byli na té schůzi, ale v závěru se ukázalo, že jsem jediný, kdo prohlásil, že se vzdává místa ve škole. A tak to také dopadlo. Podobně jsem se choval ve skautu. Byl jsem jediný, kdy bral skautskou přísahu vážně. Měl jsem to tak v životě často.“ (Str. 39)

Teď je tedy s matkou, doprovází ji, ale ať už touží říct co chce, nedokáže to:

„Nejradši bych prásknul tím starým kolem o asfalt, vyrval mu sedlo, zkroutil řidítka, rozšlapal dráty v kolech na špagety nebo se otočil, dohonil ji ještě před benzinkou a zadeklamoval jí nějakou spolehlivě smířlivou větu. Ale neudělal jsem ani jedno, ani druhé. Jel jsem dál k centru přes Staré náměstí kolem soudu se záchytkou, kde jsem byl jednou nucen proti své vůli přenocovat, a pak jsem přejel Nové náměstí a pokračoval dál k Dánské ulici.“ (Str. 130)

Pomalu bloumá ve vzpomínkách, které se střídají se současným dějem a odkrývá nám kořeny jeho situace. Proplouvá řekou času – která nakonec všechno spláchne.

Je fascinující, jak obratně autor ukazuje nevyslovené a nevyslovitelné ve vztahu k matce, podvědomí a traumata malého Arvida a jeho vlastní dozrávání (a nebo spíš nedozrávání, protože je všechno možné, jen ne dospělý). Zdá se, že s minulostí se nedokázal vyrovnat, možná toho ani není schopen, jak ostatně ukazuje závěr knihy.

Po dějové stránce je kniha velmi otevřená a spousta věcí zůstane nedopovězená a nevysvětlená. Vzpomíná na dívku, která s ním žila, ale co bylo dál? Je z ní manželka, která mu nerozumí? Nebo se rozešli, „rozemlelo se to na kusy“?

„‚Nemáme se krásně?‘ Zasmála se. Nechal jsem vesla spočinout. Kolem loďky nehybná voda, v zálivu na kamenném svahu stála chata, z komína tiše stoupal kouř a bylo nepředstavitelné, že něco tak krásného by se jednou mohlo rozemlít na kusy a nezbylo by z toho nic.“ (Str. 166)

A matka, která nějakou dobu žila na ostrově a odešla, protože si myslela že musela – proč? Nedozvíme se.

Další, co mě až udeřilo do očí, je přechod z ich formy do er formy v kapitole, popisující návštěvu matky na ostrově. Samozřejmě to tak musí být, protože Arvid tam s ní nebyl a nemůže tudíž vyprávět – ale ta změna byla hodně vidět.

Ale i přes zmíněné nejasnosti je kniha velmi naplněná, emocemi a pocity, až provokujícím způsobem. Možná k tomu ta otevřenost přispívá. Pokud se s autorem vydáte na výpravu do vzpomínek a podvědomí, určitě budete mít o čem přemýšlet.

Odkazy: