Wuwejův zápisník

Per Petterson: Proklínám řeku času

25.09.2018 21:21, Wu | knihy | komentáře -

obálka Proklínám řeku časuArvid Jansson má před rozvodem a do toho se dozví, že jeho matka má rakovinu. Hned po určení diagnózy odjela do Dánska na malou chatu, kde trávila spoustu času, když byly děti ještě malé.

Pořád říkala ‚doma‘, když mluvila o Dánsku a o svém rodném městě na severu té malé zemičky, i když tady v Norsku, v Oslu, žila už celých čtyřicet let.“ (str. 11)

Arvid bez váhání vyrazí za ní, přestože poslední dobou jejich vztah vázne.

Nemluvili jsme spolu aspoň měsíc nebo ještě déle, a nebylo divu, protože toho roku 1989 se dělo příliš mnoho věcí, ale nemohl jsem se ubránit nezvyklému pocitu. Nezvyklému proto, že jsem se jí vyhýbal. Vyhýbal jsem se jí, protože jsem nechtěl slyšet, co soudí o mém životě.“ (Str. 21)

Po pravdě, on vázl od chvíle, kdy mladý Arvid podlehl levicovým ideologiím a – jako jediný ze strany – místo studia nastoupil do továrny. Burcovat a pracovat. Aby „strana zapustila pevné kořeny v dělnické třídě“.

(...) když jsem skončil, poplácávali mě všichni po ramenou a říkali, že to byl sakra dobrý úvod a jak zajímavě jsem mluvil, a těžko říct, v jakých domech a na jakých ulicích vyrostli ti, co byli na té schůzi, ale v závěru se ukázalo, že jsem jediný, kdo prohlásil, že se vzdává místa ve škole. A tak to také dopadlo. Podobně jsem se choval ve skautu. Byl jsem jediný, kdy bral skautskou přísahu vážně. Měl jsem to tak v životě často.“ (Str. 39)

Teď je tedy s matkou, doprovází ji, ale ať už touží říct co chce, nedokáže to:

Nejradši bych prásknul tím starým kolem o asfalt, vyrval mu sedlo, zkroutil řidítka, rozšlapal dráty v kolech na špagety nebo se otočil, dohonil ji ještě před benzinkou a zadeklamoval jí nějakou spolehlivě smířlivou větu. Ale neudělal jsem ani jedno, ani druhé. Jel jsem dál k centru přes Staré náměstí kolem soudu se záchytkou, kde jsem byl jednou nucen proti své vůli přenocovat, a pak jsem přejel Nové náměstí a pokračoval dál k Dánské ulici.“ (Str. 130)

Pomalu bloumá ve vzpomínkách, které se střídají se současným dějem a odkrývá nám kořeny jeho situace. Proplouvá řekou času – která nakonec všechno spláchne.

Je fascinující, jak obratně autor ukazuje nevyslovené a nevyslovitelné ve vztahu k matce, podvědomí a traumata malého Arvida a jeho vlastní dozrávání (a nebo spíš nedozrávání, protože je všechno možné, jen ne dospělý). Zdá se, že s minulostí se nedokázal vyrovnat, možná toho ani není schopen, jak ostatně ukazuje závěr knihy.

Po dějové stránce je kniha velmi otevřená a spousta věcí zůstane nedopovězená a nevysvětlená. Vzpomíná na dívku, která s ním žila, ale co bylo dál? Je z ní manželka, která mu nerozumí? Nebo se rozešli, „rozemlelo se to na kusy“?

‚Nemáme se krásně?‘ Zasmála se. Nechal jsem vesla spočinout. Kolem loďky nehybná voda, v zálivu na kamenném svahu stála chata, z komína tiše stoupal kouř a bylo nepředstavitelné, že něco tak krásného by se jednou mohlo rozemlít na kusy a nezbylo by z toho nic.“ (Str. 166)

A matka, která nějakou dobu žila na ostrově a odešla, protože si myslela že musela – proč? Nedozvíme se.

Další, co mě až udeřilo do očí, je přechod z ich formy do er formy v kapitole, popisující návštěvu matky na ostrově. Samozřejmě to tak musí být, protože Arvid tam s ní nebyl a nemůže tudíž vyprávět – ale ta změna byla hodně vidět.

Ale i přes zmíněné nejasnosti je kniha velmi naplněná, emocemi a pocity, až provokujícím způsobem. Možná k tomu ta otevřenost přispívá. Pokud se s autorem vydáte na výpravu do vzpomínek a podvědomí, určitě budete mít o čem přemýšlet.

Odkazy:

nakladatelství Euromedia Group a. s. - Knižní klub, Praha 2015, ISBN 978-80-242-4972-8, cena 249 Kč

12345
1537903260000

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Sledujte také

Archiv

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU ČR

CBDB.cz – Databáze knih a spisovatelů, knihy online