O ruské básnířce s tragickým osudem jsem se dozvěděl díky knize Dlaň pro Marinu Jarmily Hannah Čermákové. Vzdala tím poctu jejímu životu i smrti… a já chtěl vědět, jaké byly Marininy básně.
Lásko, já ještě prsty tuhnoucími
tě sevřu, kouzlem tvým se zahřeji.
Najdu tě, lásko, pod lavinou hlíny
i na nebesích v mračné závěji.
(… )
Mne nedostaneš smrti, na kolena,
roztříštím krunýř, prchnu z trosek ven.
Zem na tisíc verst bude vypálená,
sníh na tisíc verst bude roztaven.
(… )
(Str. 65, asi 28. 11. 1920)
Byly vášnivé, plné lásky, života do poslední chvíle.
(… )
Tečou slzy horké smůly
borovici po kmeni.
V srci ostří. Puká vpůli
noc, má krása poslední.
(Str. 12, 8. 8. 1916)
Marina milovala svět, kulturu, literaturu a zpěv básní, bojovala ze všech sil.
Cudnost a smělost. Blíženky
nerozlučné jako smrt a sláva.
Jim upsala se navěky
bláhová hlava kučeravá.
Ať vykrvácím za víru,
když vzepřu klenbu všehomíra.
Má ruka místo rapíru
labutí šíji lyry svírá.
(Str. 44, 27. 7. 1910)
V jejích básních byl otisk tragického osudu, a to už dávno předtím, než ty nejhorší hrůzy nastaly. Roku 1922 jí bylo dovoleno emigrovat a až do roku 1925 žili s manželem v Praze, později přesídlili do Paříže. A potom:
V roce 1937 se dcera Ariadna vrátila do Sovětského svazu, když využila nabídky beztrestného návratu. Manžel následoval o pár měsíců později, ovšem ne úplně dobrovolně: musel prchnout před policejním vyšetřováním (ve Francii se totiž mezitím stal agentem NKVD a měl podíl na jisté politické vraždě a únosu). Roku 1939, jen pár měsíců před vypuknutím druhé světové války, se Cvětajevová rozhodla vrátit se za rodinou. Takřka vzápětí byla pod vykonstruovaným obviněním ze špionáže zatčena její dcera a odsouzena na 8 let do gulagu. Za 5 týdnů po ní byl ze stejného důvodu zatčen i manžel Sergej. Ti tři se už nikdy nespatřili.
Cvětajevová zůstala v Moskvě sama se synem a snažila se uživit překladatelskou prací. Po přepadení SSSR Německem (1941) byli oba evakuováni na východ do Tatarské ASSR. Z Moskvy odjeli parníkem dne 8. srpna a do městečka Jelabuga na břehu Kamy připluli dne 17. srpna. Ve městě, kde ji předcházela pověst bývalé bělogvardějky, nemohla najít práci, měla problémy s ubytováním a neměla zde žádné přátele nebo známé. Propadla zoufalství a dne 31. srpna 1941 spáchala sebevraždu.
(zdroj heslo Marina Cvětajevová ve Wikipedii)
Básně jako by to předjímaly… čas muk a běd:
Čas duše, úplňků a mlh,
čas kulicha, čas tmy,
čas duše, v kterém Saulův sluch
je vzbouzen strunami
Davidovými… Jako smrt
bezkrevné vteřiny.
Čas duše – nelítostná smršť -
mé dítě, patří mi.
Čas nejstrašnější msty a lsti,
čas v kterém puká hráz,
kdy věci místo opustí
a z úst uniká hlas.
Čas prozření, kdy prchá zpět
tón z písně i krev z žil,
mé dítě, ten čas muk a běd
k nám se už přiblížil.
(… )
(Str. 132, 14. 8. 1923)
Odkazy:
CVETAJEVOVÁ, Marina. Kde se vzalo tolik něhy. Praha: Garamond, 2019. ISBN 978-80-7407-452-3.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.