Po úspěchu Děsivých dějin (a Děsivé literatury) následuje logický pokus vytěžit něco děsivého i z dalších oblastí lidských činností. Třeba z vědy. V tomto případě biologie se zaměřením na drobné organismy neboli breberky všeho druhu.

To nejlepší z vědy je zároveň nejděsivější. A právě o tom tato kniha je. Ne o přírodopisu, nýbrž o příšerném přírodopisu. Vezměte si například odporné breberky. Ty nemusíte hledat nikde daleko. Zvedněte kterýkoli kámen a něco zpod něj vyleze. Podívejte se kteréhokoli tmavého strašidelného kouta a bude tam čekat nějaká odporná breberka. Rozhodnete se pro prima ranní koupel a najednou třeba zjistíte, že ve vaně máte obrovského chlupatého pavouka.

Jak vidíte, odporné breberky dodávají přírodopisu život. Hrozný život. (str. 6)

Snaha o děsivost je sice místy poněkud komická (kupříkladu nadpis „Úděsná základní fakta“ pro informace, že slimáci a hlemýždi se nacházejí po celém světě v půdě, v moři i ve sladké vodě, mají rádi vlhká místa, hlemýždi mají ulitu a slimáci ne – co je na tom úděsného?), ale jako celek to funguje. Třeba zmíněná kapitola Slizcí hlemýždi a ohavní slimáci začíná textem:

Jsou odporní na dotek, lezou strašně pomalu a oči mají pořád na stopkách. A jestli tohle není samo o sobě dost ohavné, tak dodáváme, že na zahradě okusují salát. Není divu, že je lidé nemají rádi. Ale jsou slimáci a hlemýždi opravdu tak strašní? Zaslouží si svou mizernou pověst? Ano, zaslouží. A hned se dozvíte proč. (Str. 29)

• Protivné breberky v ČBDB
• Protivné breberky v Databázi knih

ARNOLD, Nick. Protivné breberky. Praha: Egmont, 2006. ISBN 80-252-0421-9.