Zatímco Obraz Doriana Graye je závažný román, Cantervillské strašidlo, které je k němu ve vydání od Fortuna Libri „přilepené“, je pouhá hříčka, krátká povídka. Děj je jednoduchý a určitě jej znáte z vynikajícího filmového zpracování. Na anglické zámku Canterville je strašidlo, duch sira Simona, které celá staletí straší své potomky.
Vzpomněl si na tu hrůznou noc, kdy bohaprázdný lord Canterville byl nalezen ve své oblékárně skoro udušený, s károvým spodkem hluboko v hrdle, a pak se těsně před smrtí přiznal, že ošidil u Crockfordů Charlese Jamese Foxe o padesát tisíc liber, a to s pomocí oné karty, a zapřísahal se, že k tomu, aby ji spolkl, ho donutil cantervillský přízrak. Všechny jeho velkolepé činy mu znovu vyvstaly v mysli, od komorníka, který se zastřelil ve špižírně, protože zahlédl, jak na okenní tabulku klepe zelená ruka, až po krásnou lady Stutfieldovou, jež byla nucena neustále nosit na krku černou sametovou stužku, aby zakryla otisky pěti prstů, vypálené jí do bílé pleti, a jež se posléze utopila v rybníčku na konci Královské promenády.
Se zanícenou samolibostí pravého umělce probíral v duchu své nejproslulejší kreace a sám pro sebe se nevlídně usmál, když si připomněl, jak naposled vystoupil jako „Rudý Ruben aneb Uškrcené batole“, jak debutoval jako „Vyzáblý Vilibald, upír z bexleyských slatin“, a jaké furore udělal jednoho líbezného červnového večera jenom tím, že na tenisovém hřišti hrál kuželky se svými vlastními kostmi. (Str. 334)
Jenže když zámek koupí vyslanec Spojených států amerických Otis a s celou rodinou se tam nastěhuje, ukáže se, že na jejich pragmatický pozitivismus je i strašidlo krátké. Na skřípějící brnění mu důrazně doporučují Tammanyho mazadlo s vycházejících sluncem, věčně se objevující krvavou skvrnu pravidelně cídí a dvě z dětí se snaží ducha nachytat a vystrašit. Veškerá snaha o pomstu a zvýšené strašidelné úsilí přichází vniveč.
Nazítří byl duch velice slabý a zemdlený. To hrozné rozčilení posledních čtyř týdnů se začínalo projevovat. Nervy měl úplně otřeseny a lekal se při sebemenším šramotu. Pět dní nevyšel ze své světnice a nakonec se rozhodl pustit ze zřetele krvavou skvrnu na podlaze knihovny. Když ji Otisova rodina nechce, tak si ji nezaslouží, to je jasné. Jsou to očividně lidé na nízké, hmotařské životní úrovni a jsou zcela neschopni ocenit symbolický význam smyslových úkazů. (Str. 344)
Jenom nejstarší dcera Virginie, jemná, citlivá a krásná, se strašidlem naváže kontakt – a nakonec ho zachrání.
Povídka je to zábavná a veskrze ironická, asi nikdo jiný než Wilde by nedokázal do tak krátkého textu vložit tolik malých i velkých úsměšků.
Její nejstarší syn, kterého rodiče v záchvatu patriotismu pokřtili Washington, čehož jakživ nepřestal litovat, byl plavovlasý, docela pohledný mladík a prokázal dokonalou způsobilost pro službu v americké diplomacii, neboť po tři sezóny za sebou udával tón všem polkám v newportském kasinu a dokonce i v Londýně byl znám jako znamenitý tanečník. (Str. 327)
Hlavní okruh a těžiště ironie je pozitivní (ale vítězící) ignorantsví Američanů, druhý okruh jsou témata kolem strašidelných příběhů (místo vážných děsů tu máme komické a neschopné strašidlo, které se nechá vyděsit polštářem) a třetí je přepjatá a sentimentální čistá láska, ztělesněná Virginií. Ostatně ani její jméno nejspíš není náhodné.
Závěrem – bylo to zábavné a bylo toho málo.
Odkazy:
nakladatelství Fortuna Libri, Praha 2016, ISBN 978-80-7546-013-4
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.