Zpodobňují dávno zaniklý svět, dokumentují ho s nebývalou přesností a citem pro každý sebemenší detail. Veduty však nemají jen dokumentární hodnotu zmizelého světa, ale upozorňují na krajinné hodnoty, které můžeme hledat a nalézat i nyní. Na starých vedutách se můžeme naučit vyhledávat vše krásné, co v krajině zůstalo dodnes. (Str. 15)

První kapitola, Letní čas, se věnuje obecně létu. Od symboliky, barev, přes exkurzi do historie poustevníků, rituály ohňové i vodní, bytosti, magii až po slavnosti sklizně a příchod podzimu.

Co všechno se v pravěku o slunovratu v krajině dělo? Na tuto otázku můžeme odpovědět jen velice omezeně. Slunovratové vzkazy najdeme ve stavbách, pohanských, stejně jako křesťanských, cosi do našich dnů se dochovalo i v regionálních zvycích v celé Evropě. To je ovšem velice často značně zkreslené poselství.

V den slunovratu v evropských krajinách hořely ohně, tak jako o dodnes dodržovaném Beltinu. Říkalo se jim svatojánské ohně. Máme o nich zmínky již z 12. století, tedy z doby, kdy končí pohanství. Ve Švédsku těmto ohňům říkají Baldrova hranice. Dřevo do ohně muselo být složeno z devíti různých stromů. Uvědomíme si, že devítka je nebeské a andělské číslo a je číslem nezničitelným. Navíc se do plamenů házely jedovaté houby, které měly zničit moc trollů a zlých duchů, stejně jako léčivé byliny pro očištění krajiny. (Str. 25)

Následují pak jednotlivé výlety, které se – vlastně stejnou formou větvících se asociací – zanořují do konkrétních krajin. Cesta do magického trojúhelníku kolem Slaného; do keltské historie Pojizeří a na návštěvu Děda a Báby; cesta do umělých světů v Dobříši, na mystické Skalce nebo do vesničky Botanicus; ke králi českých hradů Zvíkovu; na posvátnou horu boha stád Velíz…

Kniha je velmi zajímavá; nejvíc mě oslovoval úvodní text, ve kterém spolu s autorem zkoumáme otisk minulosti v krajině, ale i další kapitoly stojí za to. Jednotlivá místa a výlety jsou totiž stejně jen odrazovým můstkem pro nesmírně vzdělané putování historií, současností, kulturou i duchovnem. To všechno se slévá v jeden proud, který nás vede – a zároveň ukotvuje.

Další si už ale patrně nepořídím. Jsem spíš na zapouštění kořenů v jedné krajině, než putování mezi krajinami.

Odkazy: