Norský filozof a spisovatel Jostein Gaarder získal popularitu románem Sofiin svět, kde dal historii filozofie čtivou formu a příběh, takže se dala použít místo suchých učebnic. To je mimochodem největší neštěstí výuky filozofie – utápí se v historii, místo aby se soustředila na aktuální problémy a přemýšlení o nich. Tajemství karet je ovšem něco jiného, filozofie je tu pod povrchem, přemýšlí se jen o několika otázkách (osud, předurčenost, svět jako odraz).

Na začátku vidíme chlapce Hanse Thomase, který se svým otcem, filozofickým a alkoholickým a žolíkovým nadšencem, vyrazili na cestu do Řecka najít chlapcovu matku a přivést ji zpět domů.

„Avšak otcův zájem o žolíky měl hlubší příčinu než jen tyhle důvody.
Celý vtip byl totiž v tom, že táta chápal sám sebe jako žolíka. Jenom výjimečně to řekl rovnou, ale já jsem už dávno věděl, že se považuje za žolíka v balíčku karet. Žolík je blázen, který je jiný než všichni ostatní. Nepatří mezi piky, ani mezi kára, mezi srdce, ani mezi kříže. Není ani osma, ani devítka, ani král, ani kluk. Stojí mimo systém, jehož jsou ostatní součástí. Přidali ho do stejného balíčku k ostatním kartám, ale necítí se mezi nimi dobře.“ (Str. 70)

Po cestě se ovšem začínají dít divné věci, jednou Hans Thomas dostane malinkou lupu, aby po pár dnech, až se dostane k miniaturní, kolibří knížce, mohl začít číst další napínavé vyprávění Ludvíka, který kdysi přišel přes hory, a od pekaře Alberta vyslechl vyprávění o tom, jak od námořníka Hanse vyslechl… Příběhy jsou vnořené do sebe a jak se prolamujeme do minulosti, vidíme analogie i vysvětlení.

„Kdo byli ti trpaslíci? Jak se objevili a odkud se vzali?
Byl jsem si jist, že kolibří knížka mi nakonec odpoví na všechno, co mi vrtá hlavou. Ale byla tu ještě jedna záhada. Károví trpaslíci pracovali ve sklárně, kde foukali sklo. A protože jsem sám právě jednu sklářskou huť navštívil, byla tahle shoda okolností zvlášť zarážející.“ (Str. 121)

Ačkoliv hned první dvojstránka knihy vyjmenovává postavy i s krátkou charakteristikou (např. Táta, který vyrostl v Arendalu v jižním Norsku jako dítě německého vojáka a poté utekl na moře jako plavčík), stejně jsem se po pár stránkách začal ztrácet a raději si začal kreslit mapu:

Kromě výše zmíněné zanořenosti je kniha navíc založená na půdorysu karet (kapitoly pro každou sadu pik, křížů, kár a srdcí plus jedna navíc žolíkova), karty také ožívají a ukazují přechod z lidské mysli do reality a nazpět, takže text by dovoloval hledat další analogie. Na to jsem ovšem už neměl energii, hlavní linie mi stačila.

„‚Pro mě ale nebyla zásadní otázka to,‘ pokračoval, ‚jestli na kartách hlodá zub času. Trápilo mě hlavně, zda skutečně jsou a zda je uvidí i jiní lidé, pokud někdy na ostrov zavítají.‘“ (Str. 188)

Dobrá je aplikace filozofie, i když občas trochu trčí. Ledaže by Hans Thomas, který nás celou knihou provází, byl filozof rozený.

„Na kouzelném ostrově jsem tedy potkal vlastního dědečka, protože jsem byl syn jeho dosud nenarozeného dítěte, které nechal v Německu, když odplouval na Atlantik a ztroskotal.
A největší záhada na tom všem je, jak malé semínko roste a roste, až se nakonec stane živým člověkem. Nebo jak může mít živý člověk tak bujnou fantazii, že její výtvory nakonec začnou vyskakovat ven do okolního svět. Ale co když jsou lidé také takové oživlé figurky? Kdo zasadil do světa nás?“ (Str. 210)

Ačkoliv proč ne, když má za otce žolíka? Jenom té fascinace Platónem by mohlo být méně.

U karet mi trochu chyběla naplněnost významem, když už má každá svoji kapitolu – pětka, šestka, sedmička – jaký je mezi nimi rozdíl? Celkově je to možná příliš prokombinované, ale nic to nemění na celkové čtivosti. Tohle určitě zkuste jako literárně-filozofický experiment.

Odkazy:

• Tajemství karet na ČBDB
• recenze Nikolety Zdražilové na Čítárny.cz

nakladatelství Albatros, Praha 2003, ID 13-758-KMČ-003