Málokterá kniha mě v poslední době tak rozčilovala, jako „Umění nic nedělat“. Snad každá kapitola mi připadala manipulující, zavádějící a lehce mimo. Pokaždé jako by tvrdila něco, co sice podporuje hlavní myšlenku pozitivního nicnedělání, ale ve skutečnosti nedává smysl nebo není pravda.
Hned v té první, v „Umění prokrastinace“, radí jak se učit prokrastinaci. Vždyť prokrastinace je spontánní těkání, kterým se mysl brání úkolu, do kterého se mu nechce. Učit se ho (kromě jeho nevhodnosti pro život, kdyby se nám ho náhodou povedlo aktivně vyvolat) jen pro je samotné, bez vyhýbání se úkolu, je popření jeho podstaty a mnohem spíš by vedlo k učení se roztěkanosti. Vyvolávat si ADHD?
„Potlačovat produktivní impulzy stojí stejně tolik sil jako je podněcovat. Stejně jako izometrické cvičení s nižší zátěží, při kterém dochází k nenáročným svalovým kontrakcím, avšak výsledkem je podstatné zvýšení svalového tonu, tak i bojem s neustálým tlakem způsobeným vinou, kteoru si na sebe klademe sami, spálíme spoustu kalorií.
Vyzkoušejte tuto teorii a stoupněte si před hromadu nepřečtené pošty. A rozhodněte se, že ji nyní nebudete procházet. Možná přišel ten doklad o vrácení peněz, na který čekáte, anebo tam bude ta prokletá upomínka od kabelové televize. No a co. Žádné otevírání obálek, prosím.“ (Str. 15)
Argumentace je zase mimo, boj způsobený vinou za neudělání toho, co udělat chceme (a co si zakážeme), přece zase není prokrastinace (při ní děláme neco jiného, než to, co dělat musíme). Tohle cvičení by se hodilo pro obsedantně-kompulzivní neurotiky, kteří uklízejí nebo kontrolují nutkavě, o nich ale kapitola není.
Vzápětí se opírá o Thoreaua a jeho spontánní procházky bez předem určeného směru, což je hezké a přínosné, ale autorka z toho dělá prokrastinaci – a to je zase zavádějící.
Druhá kapitola je o „Umění dýchání“. Ani tady jsem nezůstal bez překvapení, totiž nad tímto textem:
„Neočekávejte, že dosáhnete blaženého sebeuvědomění už po sedmém nebo osmém nádechu. Stejně jako dýchání je vědomí procesem proudícím dovnitř a ven. Nadechujeme se a vydechujeme. Stejně tak si pamatujeme a zapomínáme.“ (Str. 23)
Pamět a zapomínání je jako dýchání? S pozdviženým obočím můžeme pokračovat ke třetí kapitole, „Meditaci“. V ní sice nejsou očividné nepravdy, je ale zase příliš zlehčující. Tři stránky a už jsme připraveni na osvícení:
„Paradoxně právě v momentě, kdy si připustíme, že nejsme schopni meditovat, začíná meditace působit. A během meditace, která připomínala úkol, jenž musí být úspěšně splněn, si najednou s pokorou uvědomíme, jak obtížné je pro každého z nás zůstat ve spojení s běžnou realitou.
Kdo je předem varován, je připraven. Meditace nás chytí do tenat s příslibem vnitřního klidu, avšak jakmile jsme se chytili na udičku, začneme se plácat sem a tam a naším pevným bodem jsou jen meditační podušky, mantry a pošramocená ega.
Právě v ten okamžik, kdy jsme zranitelní, jsme připraveni být osvíceni.“ (Str. 29)
Panečku, tak taková je to hračka? A tak dále… kapitola za kapitolou, jeden nesmysl za druhým. Víte, co má být tato rada?
„Měňte svůj osud: přečtěte si ve svém oblíbeném časopise horoskop jiného znamení a představte si, že je to ten váš.“
Je to jedna z hrátek s myslí, inspirovaných „japonskými kóany, otevřenými paradoxními pointami, které slouží žákům zenového buddhismu, aby se oprostili od běžných způsobů přemýšlení o racionálním světě.“ (Str. 49)
To by asi zenoví mistři koukali, k čemu kóany mohou inspirovat. A kdybyste nevěděli, křest nebo koupel v posvátné řece Ganga… jsou hydroterapie. (Str. 60)
Kniha je splácanina všeho, co se nějak dotýká nicnedělání, ovšem bez hlubšího porozumění a souladu. Do výprodejů se dostala právem a za pozornost nestojí.
nakladatelství Pragma, Praha 2012, ISBN 978-80-7349-297-7, cena 39 Kč (Levné knihy)
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.