„Každý soudný člověk vidí, že zde již zdaleka nejde o ochranu nekuřáků, personálu hospod a restaurací či mládeže, ale o snahu totálně sprovodit ze světa něco, co je od nepaměti jeho součástí.“(str. 171)
To je „otrávená studna“, málokdo se odváží namítnout, že to nevidí, když tím zároveň konstatuje, že není soudný.
„A vyvolává jeden absurdnější legislativní návrh za druhým, jako by dnes neexistovaly jiné, skutečně vážné společenské a politické problémy.“ (str. 171)
Vážnější problémy jistě existují, ale to není argument proti řešení jiných, méně vážných. Nevyplývá to ze sebe (může je řešit jiná skupina lidí, potřebuje jiné zdroje apod.).
„Skličující a alarmující je, že většinu našich spoluobčanů nechává lhostejnou, když jí několik průměrných jedinců diktuje totální zákazy a snaží se vymazat některá tradiční potěšení ze života. Někomu je to jedno, jiní dokonce souhlasí. Kde se stala chyba? A co bude na řadě příště?“ (str. 171)
Nepostřehl jsem žádnou snahu o zákaz kouření jako takového, jen ve veřejných prostorách. A tam to vítám, protože kuřák svým potěšením ze života zaneřádí několik (desítek) metrů prostoru a své potěšení bezohledně nutí ostatním. Pravda, ostatní mají svobodu mlčet a jít jinam, ale tak si svobodu nepředstavuji. „Kde se stala chyba? A co bude na řadě příště?“
Nicméně tady už polemizuji o obsahu, takže zpět k formě. Ohrazuje se proti nebezpečí, které sám vykonstruoval, tomu se říká strašák (straw man).
„Zatímco Hitler se usilovně modlil k bohu zdraví, Churchill kouřil a pil jednu láhev whisky za druhou. Válku přesto vyhrál.“ (Str. 173)
Au.
Takto postavená obrana je opravdu kontraproduktivní. Kdyby se soustředila na prožitek a požitek; na obranu svobody kouřit (v soukromí), na právo na vlastní nakládání se svým životem a zdravím; na rituál a jeho blahodárnost pro duši; na přínosy v historii… pak neřeknu ani slovo a budu ji podporovat. Takhle ovšem souhlasit nemohu.
A co ty ostatní? Jsou to:
Asi nejvíc na mě zapůsobila „Chvála obrazu“, rezonuje s mým hledáním teorie umění a také s tím, že umění pořád přízemně spojuji s něčím umným – a krásným.
„Potřebujeme-li dnes nějaké umění, pak nikoli takové, jež se nás stále dokola snaží šokovat a nabízí pouze prázdná gesta a provokace, ale umění snažící se o obohacení naší vizuální zkušenosti, o uchování našeho přirozeného světa, o jeho ‚poetizaci‘, jež je pro šťastný život nezbytná. Tedy takové umění, jež bude opakem toho, o jaké usilovali první abstrakcionisté i jiní radikální modernisté. Umění, jež nás bude s naším světem smiřovat, nikoli nám ho odcizovat či nám ho zošklivovat.“ (Str. 104)
A pak samozřejmě esej titulní, „Obrana ženských tvarů (a nás heterosexuálů)“. Hodně se opírá o Dukanovu knihu Muži to rádi oblé, ale ukazuje také vývoj módy a bohatě jej ilustruje na fotografiích.
Ve všech esejích se autor odkazuje na Chestertona – až jsem zatoužil po tom, něco si přečíst přímo od něj.
Podle úvodu vznikla kniha přepracováním článků, které František Mikš psal pro časopis Kontexty, jehož je šéfredaktorem. To vysvětluje obsah i provokativní pojetí, časopis snese leccos.
„I já tuto knihu koncipuji jako soubor nejrůznějších myšlenkových střípků, odkazů, citací a postřehů, nicméně vzájemně provázaných a souvisejících, jak čtenář záhy zjistí. Probleskne-li mezi řádky občas nějak ostrá, znepokojivá myšlenka, jež čtenáře zasáhne a otřese jeho zažitými stereotypy, pak mělo mé psaní smysl.“ (str. 10)
Nu, když se tak na to dívám, zasáhnout se mě jako čtenáře povedlo, byť možná ne úplně přesně tak, jak zamýšlel. Cíl tedy naplnil – jestli ale chcete být stejně zasaženi i vy, to musíte posoudit sami.
nakladatelství Barrister & Principal, Brno 2016, ISBN 978-80-7485-103-2, cena 175 Kč
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.