Nebo:

„V dnešní době, kdy máme pro všechna místa na světě jména a přesné mapy, úplně zapomínáme, že existuje jedno místo, kterému se říkalo svět. Všichni hrdinové pohádek se tam vypravili hledat štěstí. Svět vždycky začínal za humny a pokračoval k nekonečnému obzoru, býval plný všeho možného i nemožného od ptačích hnízd až po dárky a obry. A tohle neuvěřitelné místo nenajdeme na žádné sebepřesnější mapě.“ (Str. 40)

Ale těch prvních je víc. Poetické opisy, vzletná slova, básnění v próze, samoúčelná slovní ekvilibristika:

„Jedna z nejodpornějších lidských ješitností: chtít být obdivován svými obdivovateli za obdivování něčeho, co sami neobdivují.“ (Str. 79)

Přemýšlím, čím mi to vadí, a myslím že je to rozpor mezi formou a obsahem. Forma bonmotu či aforismu naznačuje, že jde o vyjádření skvělého postřehu, který je třeba ironizován, ale má v sobě pravdivý základ. Tady ale často paradoxní vyjádření jaksi rezignuje na to zrnko pravdy, jen pokračuje v suverénním vyjádření.

„Argumenty velmi nepříjemně přerušují příjemnou diskuzi.“ (Str. 145)

Jistě bude problém ve mně, podle úvodu překladatele Alexandra Tomského patří k stále citovanějším autorům; byl básník, dramatik, malíř, esejista, možná „největší génius mezi novináři a diskutér všech všech dob“, pochvalně o něm psali Borges, Kafka, Čapek. Kniha jako taková je přímo neuvěřitelná, překladatel vybral a přeložil tisíce citátů z více než sedmdesáti výborů nebo přímo z novinových článků. A následně je roztřídil tematicky do kapitol jako jsou „Krajina dětství, dávný svět úžasu“, „Morálka“, „Politika“, „Láska, ženy a manželství“ atd. Jako zdroj citátů a aforismů je nepřekonatelná.