Dnes jenom taková drobnost. Lucienne totiž napsala krásný článek, který shrnuje její zkušenosti z mnohaletého blogování a já bych vás na něj chtěl navést:
A také zareagovat:
„Je to precizní analýza blogování a psaní. Všechny ty fáze dobře znám.
Facebooku jsem sice nepropadl, ale ta bezednost, rozmělnění a strašně rychlý odsun do zapomnění, to všechno tam bylo nepřehlédnutelné. Kvalitní texty zůstanou, ale kdo je dohledá? Kdo bude mít sílu scrollovat? A zvenčí to nikdo nevygooglí, oddělený svět...“
„Komentáře – té práce kolem. A to jsem měl štěstí a žádného vysloveného agresora jsem neměl. I tak mi spoustu let trvalo naučit se nereagovat na všechno, něco mazat a hlavně, nereagovat průběžně. Dnes odepisuju jen s novým článkem, tj. jednou za dva dny (i když si je přečtu hned). Ale zajímavé je, jak se to odráží, i frekvence debat se snížila.
(Bloknutí po 14 dnech je dobrý přístup!)
A hlavně to, že píšeme protože musíme.
Ale pozor, musíme, protože potřebujeme, je to přetlak zevnitř.
Kdybych musel, protože jsem se tomu zavázal, ojoj, to by bylo zlé. Proto jsem také odmítl všechny nabídky na spolupráci od nakladatelství nebo knihkupectví.“
Takhle jsem si to připravil v textovém editoru – u delších komentářů to dělávám, nepíšu je rovnou do formuláře – a jdu ho odeslat. A víte co? Ten článek, ke kterému jsem chtěl komentář přidat, mezitím zestárl o víc než o 14 dní, takže se u něj diskuze zablokovala. :)
Inu, má to dobře zařízené. Tedy reaguji alespoň takto.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.