„V očích prvním lidských lovců bylo dítě plodem ženina těla a patřilo pouze jí. Oni samotní nebyli naprogramovaní k tomu, aby jednotlivé děti poznávali nebo milovali a už vůbec ne k tomu, aby je živili, a tím jim pomáhali přežít.
Tehdy jsme se dostali na křižovatku naší doposud nejisté existence. Lidskému rodu hrozilo vyhynutí, protože v sobě neměl dostatek lidskosti. Ve snaze předejít podobnému fiasku se do všeho opět vložila příroda a přidala poslední článek, kterým uzavřela řetěz lidské sexuality.“ (str. 70)

Jako by snad něco takového hrozilo, jako by se začala rodit nezralá mláďata lusknutím prstu. Nebo mávnutím kouzelné hůlky:

„Příroda proto ještě jednou mávla kouzelnou hůlkou a žena se postavila pohlédla muži do tváře. Od toho dne muži vědí, komu vděčí za svou rozkoš.“ (Str. 73)

Ano, jistě, permanentní prsy (ačkoliv tvoří funkční překážku při velkých pohybech v rameni), výrazné rty (bez žádné jiné funkce), ztráta ochlupení celého těla kromě několika důležitých míst a dost možná i Dukanem zmíněná křivka boků a stehen, zakulacená a napjatá, to vše má smysl v sexuální signalizaci. Nedá se to ale takhle strašlivě zjednodušit. Ostatně sám Dukan to připouští (o to je to horší): „Popsané změny a jejich specifika sice nejspíš neprobíhaly tak schematicky, ovšem zmapování evoluce trvající přinejmenším milion let by si jinak vyžádalo mnohem obsáhlejší publikaci.“ (Str. 82)

Evidentně má nastudované zdroje, ale to mu – bohužel – nebrání s nimi zacházet svévolně, používat halasné formulace a senzacechtivý styl.

„Nikdo mi nevymluví, že trestná výprava proti oblým tvarům není výsledkem tiché dohody uzavřené s jalovou beztvarostí, která přihrává na smeč frigiditě a impotenci.“ (str. 92)

Druhá část je věnovaná kulturnímu tlaku na ženy a kulturou podmíněné deformace ideálu ženské krásy, ženské postavy. Prochází první vlaštovky ve středověkém umění, vliv konzumu, feminismu, módního průmyslu, preference homosexuálních módních návrhářů a mediální realitu ženských časopisů.

„Středověk tudíž předkládá dvojí pojetí oblých křivek. Církevní jazyk v nich vidí ďáblovo pokušení, čímž jen dokazuje, že si plete nebe a dudy. Světský jazyk si naopak uchovává zdravý rozum, díky němuž v těchto tvarech vidí spíše ruku Boží, a proto je také náležitě uctívá.“ (Str. 125)

A opět schematičnost – vykládat feminismus jako spiknutí pro zvýšení spotřeby je zavádějící, téměř jistě to nebylo tak, že by někdo přemýšlel, hledal nový odbyt a přišel na to, že je třeba ze žen udělat spotřebitele. Spotřeba a odbyt jistě hrály svoji roli, ale jako prakticky vždy, vývoj probíhá ve vzájemném ovlivňování. Bohužel Dukan to vykládá právě tím zjednodušujícím způsobem, který nutí pozdvihovat obočí a v duchu vrtět hlavou.

Kniha je zakončena několika otevřenými dopisy, vyzývajícími muže, novináře, návrháře, redaktory ženských časopisů nebo výrobce dámské konfekce k návratu k přirozenosti. K tomu lze jen dodat, že snad ani autor nemohl věřit, že by otevřený dopis mohl takto mocný kulturní tlak nebo jeho představitele jakkoliv změnit.