„Koneckonců si můžeme uvědomit, že stýkat se s milými lidmi, to jest s lidmi, kteří neříkají, co si skutečně myslí, ze strachu, že by ublížili, že by vypadali špatně, že by byli zranitelní, že by ukázali svou slabost anebo svou sílu, je velmi znejišťující. Abychom se v nějakém vztahu mohli cítit dobře, potřebujeme mít jistotu, že pokud druhý říká ano, znamená to ano, a pokud říká ne, znamená to ne. Pokud si musíme neustále domýšlet a představovat, jaké má ten druhý asi skutečné motivy, protože mu nedůvěřujeme v tom, že by mohl být upřímný, je to vyčerpávající a vyvolává to obavy, že se to později obrátí proti nám.“(Str. 179)

Co hůř, většinou si to ani nedokážeme uvědomit, ani netušíme, které neuspokojené potřeby k takovému chování vedou.

„Nejčastěji se ukazuje, že dokud jsme si skutečně neujasnili své potřeby a dokud něco děláme ze zvyku nebo z povinnosti, ‚protože musíme, nemáme na vybranou‘, začneme druhého člověka nebo danou věc, kterou se zabýváme, velmi rychle vnímat jako něco, co nám brání být sami sebou nebo žít svůj vlastní život, a my ho pak za to necháváme zcela otevřeně, anebo naopak rafinovaně zaplatit, nebo za to také necháváme zaplatit sebe. Násilí se spouští otevřeně nebo nenápadně. Pokud si dopřejeme čas k tomu, abychom si udělali jasno sami v sobě, získáváme tím možnost být plně srozuměni s tím, co děláme.“ (Str. 104)

Málokdy se vztahujeme ke skutečnosti, spíše k představám o ní nebo obavám z ní; reagujeme podle dojmů, přesvědčení a předsudků; jednáme podle zvyku, obav; nechápeme své potřeby.

„Skutečně žít znamená dovolit existovat všem částem našeho já, nikoli některé z nich potlačovat. Pokud některou část našeho já potlačíme a nepřijmeme ji, vláčíme ji s sebou jako mrtvolu. Patrně jsme se s ní ani patřičně nerozloučili, jelikož jsme ji vlastně vůbec nenechali žít. Tato ‚odumřelá‘ část našeho já pak vší svou vahou doléhá na živoucí části a ohrožuje celou naši životní sílu.“ (Str. 101)

Potřeby a pocity dokáží být v rozporu – ale i tady je nejdůležitější vůbec si je připustit. I pouhá formulace pomocí výrazů „prozatím“ a „a zároveň“, které dávají prostor, perspektivu a uznání, pomáhá. Vědět, že například „chci pomáhat lidem v neziskovce, a zároveň potřebuji zajistit svůj život a tak prozatím makám v továrně“ rozporu bere sílu.

Když už si tedy potřeby uvědomíme, rozpory připustíme a začínáme komunikovat, narážíme znovu. Je těžké mluvit o svých potřebách a druhému přitom neublížit a proto autor radí využít nenásilnou komunikaci. Ta má čtyři fáze, čtyři oblasti:

„1. POZOROVÁNÍ. Reagujeme na něco, co pozorujeme, co slyšíme nebo co si říkáme.
2. POCIT. Toto pozorování v nás vyvolává jeden nebo více pocitů.
3. POTŘEBA. Tyto pocity nás zpravují o našich potřebách.
4. POŽADAVEK. Když jsme si uvědomili, jaké máme potřeby, můžeme přistoupit k formulaci požadavku anebo přímo ke konkrétnímu činu. (Str. 52)“

Je zapotřebí formulovat si všechny čtyři namísto ukvapených soudů a výroků, které jakémukoliv řešení zabrání hned v zárodku. Autor radí jak na to, uvádí spoustu příkladů, které sice někdy působí trochu naivně, určitě se ale zakládají na jeho zkušenostech – zabývá se komunikací v terapeutických skupinách, péčí o mládež, výlety do přírody s problémovými dospívajícími.