Autor má ve zvyku v úvodu napsat o čem kniha pojednává a co je jejím cílem, a protože se mu ve srozumitelnosti a přesnosti shrnutí ani vzdáleně neblížím, bude nejlepší jej ocitovat:

„Knížka zachycuje některé nové poznatky o rodičovství a vývoji dětského mozku ve čtyřech vzájemně se prostupujících směrech:
první je hluboké zakořenění duševních funkcí našeho druhu v evoluční minulosti, sahající do hloubky desítek milionů let;
druhý je soubor objevů dokazujících, že děti ještě před narozením a počínaje prvními okamžiky po něm „vědí“, aniž by si to uvědomovaly a byly s to přímo sdělit, podstatně víc, než si donedávna uměl kdokoli představit;
třetí je soubor nových poznatků o vývoji niterného života vlivem zevního prostředí, zejména pak o vztahu nejmenších dětí a maminek, jemuž se říká vazba;
čtvrtý je skupina objevů dokazujících vzájemný vztah empatie, mentalizace a sebeuvědomování, kořenů lidství.
Smyslem neúplné mozaiky, již se kniha snaží vytvořit, je pokus ukázat, že vývojová minulost, vrozené „vědění“ nejmenších dětí a polidšťující vlivy prostředí tvoří nedílný celek. Jeho narušení děti poškozuje, stává se, že velmi těžce i nezvratně a na celý život.“ (Předmluva, str. 7)

Tentokrát se mi ale kniha nečetla ani zdaleka tak dobře jako Proč se Dostojevskij mýlil. Může za to souhra faktorů:

• text je bohatě proložen modrými rámečky, které přinášejí „technické“ podrobnosti, detailnější informace o stavbě mozku, pokusech apod. To je užitečné, jenže zároveň to narušuje plynulost čtení hlavního textu. A vynechávat je také nemůžu (protože co kdybych o něco důležitého přišel?).
• popisy jednotlivých pokusů, jak zjišťovat poznávací schopnosti těch nejmenších dětí, jsou zpočátku poutavé, ale pozdějších kapitolách až úmorné. Například dvě stránky pokusů a na konci pár řádek se závěrem, že děti v šesti měsících nedokáží rozlišit případy, kdy jim dospělý hračku dát nechce, a kdy nemůže. A že intenci neboli záměr chápou až kolem devátého měsíce věku (str. 195-6).

Samozřejmě to nic nemění na zajímavosti samotných informací, zaujalo mě obzvlášť:

• Falešné vzpomínky a sugestibilita - postupy zpřístupňující polozasuté vrstvy zvyšují riziko falešných vzpomínek (psal jsem o tom u séra pravdy).
• Přítomnost babičky z matčiny strany zvyšuje šanci dítěte na přežití.
• Zrcadlové neurony v mozku, které se aktivují při pozorování nějaké činnosti a jsou součástí systému tuto činnost vykonávajícího. Předpokládá se, že slouží pro mapování dané činnosti, jejímu učení se.

Takže vizualizace, představování si nějaké činnosti, jí může skutečně napomáhat. Takový trénink nasucho (ostatně někteří špičkoví sportovci o podobném přístupu mluví).

Poslední kapitola se věnuje kritice zjednodušování rozdílů mezi muži a ženami na „lovci“ a „sběračky“, a mluví o dvou hlavních systémech, způsobech činnosti mozku, o systemizaci a empatizaci.

„Systemizace je nástroj umožňující chápání a předpovědi v neživém světě.
Empatizace je nástroj umožňující pochopení a předpovědi v lidském sociálním světě.
Systemizace i empatizace jsou tedy odlišné procesy, jejich podkladem je činnost vzájemně odlišných neuronálních sítí.
Systemizují i empatizují jak mužské, tak ženské mozky. Některé ženské mozky více empatizují než systemizují, některé mužské mozky více systemizují než empatizují. Jsou ženy a muži, u nichž je systemizace i empatizace v rovnováze. Jsou lidé, obvykle ženy, u nichž empatizace vysoce překračuje systemizaci. Existují lidé, obvykle muži, u nichž je tomu opačně. Jedna z vlivných teorií říká, že mozek vývojových autistů je krajní podoba systemizujícího mužského mozku.“ (Str. 209)

Recenze na stránkách nakladatelství.