Jaroslav A. Polák to se svým Conanem měl u mě skutečně těžké - dokonce trojnásobně. Nejsem fanoušek barbara Conana, neznám Lovecrafta a jeho svět nelidských ras, na nichž je zápletka z velké části postavena, a konečně z akčních fantasy čtu prakticky jen Žambocha a můžu tak srovnávat pouze s ním. A protože patří ke špičkám žánru, je laťka hodně vysoko.

„Líla, půvabná princezna královstvíčka na východě tajemné Vendhyje, každou úplňkovou noc záhadně mizí ze svých komnat. Ani jeden z odvážlivců, které její otec najal, aby záhadu objasnili, se nevrátil, odměna je tedy vysoká...
Conan Cimmeřan se rozhodne nabídku přijmout a vydá se společně s mladým princem-bojovníkem na cestu do prastarého labyrintu, plného bledých stvůr sloužících démonickému čaroději. V té chvíli ještě netuší, že jeho pouť bude mnohem delší, než očekával...“ (z přebalu knihy)

Ano, pouť je mnohem delší, démonický čaroděj Rávana uniká, ukrývá se v bájných prastarých městech, snaží se zotročit rasy hvězdných bytostí a nakonec pochopitelně podléhá.

Zpočátku, než se děj rozběhl, jsem si všímal stylu a z prvních stránek byl rozladěný. Jsou plné strojených a klišovitých výrazů. Žrec žehná, úkosem nebo do plamenů se zásadně hledí, zvířata i král se zachvívají, krev kane, zvědavost se musí ukojit, plamínek naděje zahořívá, s osudem se bije, svaly jsou mocné a tak podobně. Podívejte se sami, začátek je na stránkách nakladatelství.

Později se to zlepšilo; ke stylu mám ještě dva komentáře. Charaktery jsou příliš ploché, neprokreslené, málo plastické, leccos se odbyde jednou větou, takže spíš než jako životné postavy působí jako náčrty. Výjimkou je AlAthin, o jeho motivacích, fascinaci starými kulturami a osamělém životě si čtenář udělá dobrou představu, je uvěřitelný. Druhá věc, nevěrohodné souboje a akční scény - tady jsem jistě ovlivněn Žambochem, jehož šermířské popisy jsou dokonale propracované. Konstatování, že „Barbar mezi tím zápasil s posledním z útočníků. Právě se chystal ke smrtící ráně, když uklouzl po kaluži krve a nebezpečně se soupeři odkryl.“ (Str. 32) je vedle Koniášových bitek opravdu povrchní. Nebo když se Conanova výprava snaží dostat do domu prince zlodějů, dočteme se, že „Conan určil vhodné místo k překonání zdi, jež dům a zahradu chránila před vetřelci.“ (Str. 184). Jak to určil, kudy lezli, podíval se přes ni? I jediný malý detail by popis vylepšil.

Že tomu světu nerozumím, to mě nepřekvapuje, už jsem psal, že Lovecrafta neznám. Rasy Velkých, Starých, Mi-Go a shoggoth jsem si nakonec zapamatoval. Ale narazil jsem i na pár nejasností dějových. Například Arheštira - kdo to je? Bez jakéhokoliv komentáře se objeví a je vyslán s Conanem dolů. Krom toho, že je Kéšinův žák, nevíme nic. Ukáže se, že je to princ a Líla je mu zaslíbena, ale proč jde dolů až teď? A on už žije v paláci? Nebo přicestoval? Odkud, když jeho učitel Kéšin žije tady? To jsou právě ty podrobnosti, které přispívají k plastičnosti postav.

Abych ale jen nekritizoval, nakonec mě děj vtáhl a knížka se četla dobře. Krátké kapitoly, pestrá prostředí a spousta nápadů, občasné prostřídání dějových linií, i když jen jako krátké průhledy na to, co v onu chvíli dělají ostatní, čtivosti napomáhaly. Zaujala mě inspirace východními naukami (modří mnohorucí démoni, jméno princezny, bojový tanec Arheštirova boha, stvořitele a ničitele světa, rákšasové), Jaroslav A. Polák zjevně nezůstal jen u Lovecrafta.

Také nějaké vtipné momenty a lakonické hlášky by se našly: „Drahá látka hovořila o bohatsví, barva o nedostatku vkusu.“ (Str. 15), zeměpisné názvy Afghulie, Iranistán a Himeliány jsou vysloveně podařené a náhle osvícený Kéšin ... prostě kouzelný.

Když to shrnu - děj dobrý, styl by snesl vylepšení. A víte kam by se příběh dokonale hodil? Jako zápletka počítačové hry. Úplně to vidím, 3D adventura, něco jako série Atlantis s akčními mezihrami. Objevování prastarých civilizací tu je, akce i magie, nějaké hlavolamy by se přidat také daly, navštívíme poušť i ledové kraje, putujeme po souši i pod vodou...

Internet:

• Cody
• Michael Střelec Pešťák
• Kojotův pohled do zákulisí