Martin Fahrner: Steiner aneb Co jsme dělali (Wuwejův zápisník)

obálka knihy Martin Fahrner: Steiner aneb Co jsme dělali Kdyby tatínek Oty Pavla nemiloval ryby, ale hrál fotbal, asi by takhle nějak psal své knihy. Vlastně ne. Takhle dobře asi ne - příběhy jsou to kratší, vybroušené a prakticky každý se člověka dotkne někde hluboko v duši, tam co jsou ukryté vzpomínky na dávná vítězství i křivdy, na rvaní se se životem, na rodiče, prarodiče a sourozence. Na ztrátu první lásky, která nemohla vydržet:

„Myslel jsem, že láska změní člověka sama od sebe, že pokud se opravdu jedná o lásku, nemůžou nastat žádná nedorozumění a neshody. Netušil jsem tehdy, že pokud se jedná opravdu o lásku, zůstává člověk i tehdy, když nastanou nedorozumění a neshody , že zatne zuby a spolu s druhým je překonává, že se učí být otevřený a říkat, co ho trápí, a že se učí, že ten druhý toho nezneužije. Objeví, že i druhý má v něčem pravdu, a začne se učit ovládat a překonávat... a pak najednou zjistí, že se změnil a že v tom skutečně má prsty láska.
Jenže od nás tatínek odešel a Lucie měla jenom maminku. Ani jeden z nás neměl hluboko v sobě uloženo, že se neshody dají překonat, že si lidé mohou promluvit a vyřešit narůstající problémy, že může opět zavládnout ticho a mír. My jsme viděli, že se křik a nedorozumění nezadržitelně stupňují, dokud neoddělí lidi od sebe.“ (str. 99)

Je vážně těžké knihu popisovat, protože ačkoliv se jedná především o vyprávění, to nejdůležitější se vine někde pod slovy, za nimi a všude kolem... dospívat, stávat se celým, pravdivým člověkem. Ve spojení se svými kořeny.

„Čím dál tím více si myslím, že jsem v životě dokázal mnohým projít, protože do mne v těch krásných chvílích, kdy se mnou tančila po pokoji, zaklela maminka navždycky velký klid a důvěru v to, že na světě je spousta štěstí.
Snad je do mne zaklela, jako vydrží být slunce zakleté po miliony let do kapek jantaru. Když teď sám uspávám své děti, a každé z nich mi oddechuje na jednom rameni a je ticho a tma, jenom ve střešním okně nad mou hlavou se posunují hvězdy, často se mi derou štěstím slzy do očí a doufám, že se toho štěstí zhluboka nadýchají.
Aby jim bylo oporou v těžkých chvílích. Až zjistí, že ani já ani maminka ani nikdo jiný není úplně dobrý. Až s hrůzou zjistí, že úplně dobří nejsou ani oni sami, že v každém z nás se perou o míč dvě protichůdná mužstva. Až přijde čas, aby odešli do světa proběhat moře cest, aby ve svém srdci nalezli nakonec zpáteční směr domů.“ (str. 155)

Ukázky a odkazy na recenze najdete na stránkách nakladatelství.

Martin Fahrner: Steiner aneb Co jsme dělali

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv