Kdyby tatínek Oty Pavla nemiloval ryby, ale hrál fotbal, asi by takhle nějak psal své knihy. Vlastně ne. Takhle dobře asi ne - příběhy jsou to kratší, vybroušené a prakticky každý se člověka dotkne někde hluboko v duši, tam co jsou ukryté vzpomínky na dávná vítězství i křivdy, na rvaní se se životem, na rodiče, prarodiče a sourozence. Na ztrátu první lásky, která nemohla vydržet:

„Myslel jsem, že láska změní člověka sama od sebe, že pokud se opravdu jedná o lásku, nemůžou nastat žádná nedorozumění a neshody. Netušil jsem tehdy, že pokud se jedná opravdu o lásku, zůstává člověk i tehdy, když nastanou nedorozumění a neshody , že zatne zuby a spolu s druhým je překonává, že se učí být otevřený a říkat, co ho trápí, a že se učí, že ten druhý toho nezneužije. Objeví, že i druhý má v něčem pravdu, a začne se učit ovládat a překonávat... a pak najednou zjistí, že se změnil a že v tom skutečně má prsty láska.
Jenže od nás tatínek odešel a Lucie měla jenom maminku. Ani jeden z nás neměl hluboko v sobě uloženo, že se neshody dají překonat, že si lidé mohou promluvit a vyřešit narůstající problémy, že může opět zavládnout ticho a mír. My jsme viděli, že se křik a nedorozumění nezadržitelně stupňují, dokud neoddělí lidi od sebe.“ (str. 99)

Ukázky a odkazy na recenze najdete na stránkách nakladatelství.