Iva Hadj Moussa: Mořská Eva

O další zlom se postará Evina dlouholetá, značně svérázná a potrhlá kamarádka, kterou v opilosti nenapadne nic lepšího, než se jít vykoupat. Samozřejmě se začne topit, Eva za ní skočí – a instinkt topícího ji začne stahovat pod vodu. Vypadá to, že se utopí obě.

Snažím se jí vykroutit, na chvilku se vynořím a zalapám po dechu, ale jsem znovu stažena pod hladinu. Vilma je silnější a já slábnu. Tak takhle to celé skončí… V řece, v temnotě. Cestou z divadla. Kdopak si asi odnese sváteční lakovky s mašlí?
Vilmino přežití stojí na mém zániku: je to přírodní zákon. Sbohem, Maruško a Kačenko, moje milované holčičky. Už nikdy se nedotknu vašich vlasů vonících šamponem, už nikdy vás neobejmu tak pevně, až skoro ztratíte dech a začnete se vzpouzet. Sbohem, Roxy. Ahoj, Vilmo.

Nakonec se Eva ze zoufalství nadechne. A pak to přijde.
Zjistí, že dokáže pod vodou dýchat.

Ale co dál? Zachraňovat svět? Hledat poklady? Nebo… vydělat spoustu peněz, získat dům a opatrovnictví?

Fantastická schopnost je spíš katalyzátor, který satiricky ukazuje, co všechno se může dít, jaké přístupy a stanoviska mohou zaujímat nejrůznější skupiny lidí, od politiků a prezidenta přes novináře až po všelijaké konspirační mašíbly. Všichni si ji chtějí nějak přivlastnit. Nejurputnější byl asi magazín Vulverine, který si svou agendu jede hlava nehlava:

Telefonuje Elen Vrzal Koudelková z magazínu Vulverine. Blahopřeje mi k úspěchu v burlesce a navrhuje, že se mnou udělá rozhovor, ve kterém budu mít příležitost vysvětlit „některé aspekty své umělecké performance“.
„Ano?“
„Víme, že svým způsobem reclaimujete sexualitu,“ pokračuje neochvějně, „ale veřejnost to bohužel nečte takto sofistikovaně. Existuje riziko zpětné objektifikace.“
Mlčím, protože mnoha slovům nerozumím.
„… obrácený pohled může být pořád mužským pohledem. V jistém smyslu pořád kolaborujete.“

Kniha také dobře zachycuje realitu provozu mediální hvězdy – sociální sítě, vyjádření, natáčení, podcasty.

Při tom všem ale pořád vidíme psychologický portrét ženy, vývoj jejího vztahu k sobě, ke své tělesnosti.

Tím doktorem by samozřejmě myslel někoho přes hlavu. Ale já nejsem blázen. Nebo jo? Něco se se mnou děje: voda mě přitahuje čím dál víc. Zamračené kaluže v prohlubních chodníku, ve kterých se odrážejí modrošedé cáry nebe. Voda zurčící z okapů. Rotující trychtýře v kalné řece. Už jenom samotná představa, že se nořím do hlubin, mě naplňuje zvláštním klidem. A když nemůžu usnout, představuju si, jak proplouvám hlubinami oceánu. Voda mi měkce obtéká tělo, hladí mě a tiší všechny hlasy, co mi hučí v hlavě. Ale nebylo to tak vždycky?

A snahu se s tím vším nějak vyrovnat, ovšem vnější pomoc nepřichází, plicní lékař se vysmívá, hypnóza nefunguje. Teprve sebepřijetí, navíc vyjádřené naplno a veřejně, přinese obrat. A… nádech?