Jiří Mazurek: Polární záře

Další výrazná linie sleduje jadernou ponorku Sankt Petěrburg, obří plavidlo třídy Tajfun II.

Sankt Petěrburg tvarem připomínal více plejtváka obrovského než typickou ponorku, od obřího kytovce se však lišil v mnoha ohledech: zatímco plejtvák obrovský dosahuje maximální délky 33 metrů a hmotnosti 130 tun, Sankt Petěrburg měřil na délku 170 metrů, na šířku 23 metrů a sahal do výšky 26 metrů, tedy na střechu průměrného devítipatrového moskevského domu, a jeho výtlak na hladině činil 24 000 tun.

Vyzbrojená dvaceti balistickými raketami s jadernými hlavicemi, o dalších torpédech a minách nemluvě, je opravdu zbraní Soudného dne. Při návratu z cvičení ji ale začíná sledovat neznámý objekt. Možná cvičení pokračuje, ale jak je možné, že s nimi dokáže držet krok, a při zrychlení převýšit rychlost všech známých ponorek celého světa? Kapitán Gomelskij řeší, co dál. Ale nezůstane jen u toho, na lodi se začnou objevovat podivné jevy a nevysvětlitelné události.

Všechny části příběhu se pomalu točí kolem tajného arktického naleziště, o němž ruská armáda nechce, aby se svět cokoli dozvěděl.

Jako sci-fi thriller kniha funguje velmi dobře, jednotlivé kapitoly ubíhají opravdu rychle. Jiří Mazurek buduje napětí a střídáním linií udržuje pozornost čtenáře.

Zpočátku jsem se trochu ztrácel, postav je hodně, ruská jména podobná (Volkov, Rostov, Kedrov, Nazarov, Markov, Smirnov, Gomelskij, Balakin, Lomakin, Rjazin, Chomyn, Avanin, … ). Některé epizody, prology nebo prostřihy do minulosti (třeba zkoumání kruhu v obilí) mě nechávaly v nejistotě, o koho jde a proč se tam zmiňuje. Ale rychle jsem hlavní protagonisty výše zmíněných částí zvládl udržet v paměti.

Rusko jsem nikdy neměl rád a po jeho napadení Ukrajiny se můj postoj, abych tak řekl, upevnil, takže mě ruské reálie dost rušily. Na druhou stranu, kam jinam děj knihy umístit?

Z ukázek je také patrné, jak moc si autor dává záležet na faktické správnosti. Prakticky u všech oblastí je několik informačních odstavců, ať jde o historii Nové Země, ponorky, letadla, zbraně nebo outdoorové vybavení. Místy by možná stačilo krátit, jen naznačit – ale já jsem se rád něco nového dozvěděl.

Napětí a rozhodování na ponorce připomíná klasiku od Scortii a Robinsona (tam pokud si dobře vzpomínám hrála roli toxická barva), ovšem kapitán Gomelskij byl skvělý.

Propojení vojenského světa s mimozemskými stopami a za přítomnosti civilního hrdiny z Čech vytváří velmi zajímavou, čtivou a napínavou směs, solidní „hard“ sci-fi. Pokud vás baví technika, vojenské prostředí nebo arktické záhady, určitě knihu zkuste. A protože se jedná o první díl z trilogie, budete mít, stejně jako já, s čím pokračovat.

Na závěr ještě ilustrační obrázek (vytvořeno pomocí ChatGPT / Codex, skill imagegen):