Barb Rýdl: Ten, co kráčí se Smrtí 3

„(… ) Jakmile klíč najdete, budu vědět, že ho máte. Zmizí z minulosti,“ podupla si. „Bude to, jako kdyby tam nikdy nebyl,“ pokračovala. „Problém je, že nás to bude stát čas, který budete potřebovat vy. Já se budu muset vrátit až do času, kdy budete mít všechny klíče. Další věc je, že budu muset vždy počkat, než ho vyzvednete, v ten okamžik naše časy půjdou plus mínus stejně rychle, jak už jsem zmínila.

Vím, čas se bude malinko hýbat i tak, to je jeho přirozenou tendencí. Nikdo neumí skočit zpět do okamžiku, kdy čas opustil. Nikdo kromě dámy, co nám tu dřímá,“ ukázala na stůl. (Str.60)

A Sam, jako Ten, co kráčí se Smrtí, to všechno musí absolvovat s ní.

Tady už ta zápletka začala být překombinovaná, devět klíčů v historii, stovky let od sebe, všechno pokaždé složitě vytvořené

„Vyrábí je pomocí moci Osudu. Nalézá na světě materiál, který se hodí nejlépe k nám, a ten přetvoří v čistou esenci každé z nás. Osud je nejmocnější, takže mu to díky tomu jde. Jediné, co pak musí, je, aby se každá z nás klíče dotkla. V tu chvilku se stane funkčním. To pro mě bude rozhodně zajímavé pozorovat. Musel to vždy udělat nenápadně, aby si dotyčná nevšimla. Vše pak tvoří na fixní dveře. Ty se posouvají s ním do budoucnosti. Až do chvilky, kdy je připraven je použít. Byly plánem B, ale i tak velice chytře řešeným.“ (Str. 81)

Už si nepamatuju, jak Voldemort dělal a schovával viteály, ale přijde mi to trochu podobné. Každopádně po dvou klíčích jsem si jen povzdechl, že ty spleteniny budu muset číst ještě sedmkrát.

„Klíč Osudu má být posledním klíčem. Budeme ho ale muset vyzvednout jako předposlední. Vyzvednout a nevyzvednout zároveň a budeme potřebovat Osud.“

„Osud ale nemůže cestovat v čase. Říkaly jste, že je ukotvená v přítomnosti.“

„To je pravda, budeme muset přesvědčit její minulé já. Navíc na to bude muset dobrovolně zapomenout,“ podotkla jakoby náhodou.

On ale věděl, co to znamená, a musel se hned nad poslední větou zamračit. (Str. 317)

Líbilo se mi ale jejich propojení s historií a mytologií; Pandořina skříňka, Persefona, Jablko sváru, také Leonardo da Vinci, to bylo pěkné a zvědavost, co bude další událostí, mě vedla dál. A nakonec mě závěr odměnil, jak velmi realistickým popisem bolesti lásky, kterou i sama Smrt začala pociťovat, tak dojemným koncem.

Když se proklel, tak měl před sebou roky. Jeho zapletení se do tohohle všeho ho o ně připravilo. Ona ho o ně okradla. Nenáviděla se za to. Pomalu se nadechla, plíce ji pálily. Co to vůbec kruci je? Proč taková bolest? K čemu?

„Zatracený most,“ ulevila si polohlasně.

O tohle Smrt nestála. Ukázka emocí z repertoáru smrtelnosti. Láska, jako by to byl nějaký požitek, v jejím případě moc radosti neučinila. Přišla s ní jen trápení. Chtěla by plakat, ale na světě nezbyly žádné slzy, nebo alespoň žádné pro ni, pro Smrt.

Ta na to přece nárok nemá. Nebo má a jen se ztrácí ve své vlastní nadutosti? V tom, zachovat si tvář za každou cenu?

Někdy je těžké bojovat sám ze sebou, koneckonců my sami jsme vždy naším nejhorším soupeřem. (Str. 420)

I tento díl je krásně ilustrovaný, tohle je Agni, prostořeká element Oheň: