Nejlepší protijed na environmentální smutek jsou fakta. Situace je totiž sice vážná, ale ne beznadějná, ba naopak. Jak říká podtitul
Jak se stát první generací, která vytvoří udržitelnou planetu
, máme šanci směr obrátit.
Žádná generace před námi neměla takové znalosti, technologie, politické mechanismy ani možnosti mezinárodní spolupráce, aby dosáhla obojího. Jsme první, kdo dostal příležitost udržitelnosti dosáhnout. (Str. 29)
Už jsme zvládli vypořádat se s ozónovou dírou, můžeme zvládnout i vše ostatní.
S přibývajícími důkazy o reálnosti problému se předpisy zpřísňovaly. Lhůta na ukončení výroby plynů poškozujících ozonovou vrstvu se zkrátila. Do přelomu milénia podepsalo protokol 174 smluvních stran (kromě států i několik nezávislých území). A v roce 2009 se tento protokol stal první mezinárodní úmluvou (jakéhokoli druhu, nejen environmentální), kterou kdy ratifikovaly všechny země světa.
Úspěch tohoto mezinárodního úsilí je ohromující. Už první fáze přinesla po roce 1989 rychlé výsledky. Hned následující rok kleslo množství použitých látek poškozujících ozonovou vrstvu oproti roku 1986 o 25 procent. Během jediné dekády došlo k poklesu o téměř 80 procent, což výrazně překonalo původní cíl, kterým bylo snížení o 50 procent. K dnešnímu dni evidujeme pokles o 99,7 procenta. (Str. 59)
Někde to půjde víceméně samospádem (ekonomickým).
Za pouhou jednu dekádu se z nejdražších zdrojů (fotovoltaika a vítr) staly ty nejlevnější. U solárních elektráren klesly náklady na výrobu elektřiny o 89 procent a v případě větrných elektráren na pevnině o 70 procent. V současnosti je elektřina z těchto zdrojů levnější než z uhlí. Vlády už nemusí činit nesnadné rozhodnutí, jestli jít cestou ohleduplnosti ke klimatu, nebo jednat v zájmu občanů. Nízkouhlíková volba je zároveň ekonomicky výhodná. Je ohromující, jak rychle tato změna proběhla. (Str. 100)
Kniha prochází sedm velkých problémů:
U každého uvádí fakta, napravuje omyly a říká, co může pomoci, co má největší dopad.
Když se lidí ptáme, jaké nejúčinnější kroky mohou podniknout, aby snížili svoji uhlíkovou stopu, uvádějí často činnosti, jejichž dopad je ve skutečnosti nejmenší. Recyklace, úsporná svítidla, vypínání televize místo přepnutí do pohotovostního režimu anebo věšení prádla namísto použití sušičky. Zpravidla vynechávají to podstatné: snížení konzumace masa, přechod na elektromobil, zredukování počtu letů byť jen o jeden, zateplení domu nebo investice do nízkouhlíkové energie.
Právě proto je důležité rozumět číslům. Ne proto, abychom se trápili množstvím CO₂ uniklým do ovzduší vinou sledování Netflixu, ale abychom lidem pomohli uvědomit si, jaké změny chování opravdu mají dopad. (Str. 129)
A také přehled toho, čím se tak úplně zabývat nemusíme – v tomto případě není úplně důležité jestli je taška igelitová nebo papírová, jestli jíme lokální potraviny, jestli myjeme nádobí v myčce, …
Autorka má velmi příjemný styl, otevřený a při popisu osobního příběhu upřímný. Vše pečlivě vysvětluje – a vše má podložené. Neexistuje jakékoliv tvrzení bez zdroje a čísel.
Vyplývá z toho, že šanci opravdu máme. Spolu s Pokrokem a Faktomluvou je tohle naprostá povinnost. Číst opakovaně, doporučení aplikovat!
Odkazy:
RITCHIE, Hannah. Není to konec světa. Brno: Jan Melvil Publishing, 2024. ISBN 978-80-7555-236-5.
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.