Michal Stehlík, Martin Groman: Přepište dějiny (nejen) k maturitě

Do této logiky Benešova nabídka skvěle zapadala, jenže to byla hra na ostří nože, čehož si byl československý prezident vědom. „Celá myšlenka je krajně nebezpečná, a kdyby se ležérně pustila, byla by to katastrofa,“ uváděl v instrukcích pro Nečase. A byl tu ještě jeden ne nepodstatný aspekt. Beneš svou racionální nabídkou poskytl západním velmocem zásadní argument pro další jednání – Československo je ochotno ustoupit a postoupit Německu sudetská území, i když v menším rozsahu, než se nakonec stalo. Od této chvíle už neřeší, zda to udělat, ale jak a kdy. Tento moment rozrušuje motiv „zrady velmocí“, který pak československá politika dlouhodobě používala. Nemohlo tomu ale být výrazně jinak. Beneš sám totiž o Nečasově misi nemohl později otevřeně mluvit a v zásadě ji musel zapírat, jinak by zpochybnil nárok Československa na obnovu v původních, předmnichovských hranicích. (Str. 73)

U osmašedesátého upozorňuje, jak rozporný a vratký pokus to byl

Reformní pohyb uvnitř komunistické strany i tehdejší československé společnosti postupně dospěl do své vrcholné fáze. Osm měsíců, které byly pokusu o změnu státního socialismu v demokratický socialismus u nás v roce 1968 vymezeny, se stalo dalším z řady výrazných historických momentů, které si dodnes připomínáme. Většinou se ale veřejný obraz pražského jara koncentruje na jeho závěr okupací v srpnu toho roku. Méně už se akcentuje skutečný výkon reformistů nebo reálný dopad toho, co si od pražského jara slibovala KSČ, co média a co společnost jako taková.

Odpůrci reforem přitom nebyli jen ve vedení ostatních zemí Varšavské smlouvy, ale také uvnitř státu a strany a rozhodně nemlčeli. Jednoduchý obrázek sympatických reformistů rozježděných zlými sovětskými tanky se jako obvykle při hlubším pohledu na tehdejší dění komplikuje. (Str. 211)

Ukazuje, že navenek formální přijetí úmluv o lidských právech na helsinské Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v roce 1975 položilo základ změn, protože protestní hnutí jako Charta 77 se na ně začala odvolávat. A podobně zafungovala hnutí pro ochranu přírody, kde se řada mladých lidí vyjadřovala ke stavu společnosti.

Že Gorbačov v Československu v listopadu 89 zakázal sovětské armádě zasahovat jsem věděl, ale že nařídil, aby jednotky případně zabránily ČSLA v zásahu proti demostrantům je pro mě novinka:

Pro následující události bylo zásadní, že Michail Gorbačov po zásahu na Národní třídě zakázal sovětským jednotkám alokovaným v Československu, aby do dění jakkoli zasahovaly. K tomu nařídil, aby případně zabránily československé lidové armádě v zásahu proti demonstrantům. Zásadní opora režimu tak byla ze hry. Aktivovala se naopak nespokojená společnost. Během několika málo dní se ke studentské revoltě připojili umělci – divadla místo představení začala pořádat schůze a informovala o zásahu na Národní třídě. Studenti zformovali stávkový výbor a žádali vyšetření zásahu. (Str. 292)

Ale i tady přináší kniha další důležité upozornění  – společensky chyběla katarze a očista, pochopitelně s praktickým problémem nedostatku nových nezatížených lidí, takže společnost ke skutečné demokratizaci přecházela velmi pomalu:

Tím ale, že právě tito lidé v osmdesátých letech už v zásadě neprojevovali nadšenou, ale spíše pasivní loajalitu s režimem, bylo možné předpokládat, že společenská změna není ani jim proti mysli, spíše naopak. A u většiny to navíc tak bezesporu bylo. Převážila tedy kontinuita nad ostrými řezy a předěly. Společnost v zásadě přešla do nových poměrů svobodnější a demokratizovaná hlavně ve svých nárocích na životní podmínky (dalo se cestovat bez překážek daných režimem, podnikat, realizovat se, ale také si, pokud to umožnily rodinné rozpočty, užívat konzumní požitky měrou dosud nepoznanou). Skutečně demokraticky myslící a žijící společností s masivními demokratickými institucemi se ale stávala jen pozvolna, proto také můžeme listopad 1989 označit za bod změny na pomyslné časové ose spíše symbolicky než reálně. (Str. 305)

Dějiny zachycují období mezi 1918 a 1992, tedy od vzniku Československa po jeho rozpad. Každé období nebo přelomový rok má jednak hlavní kapitolu výkladovou, jednak kratší závěrečnou, která dává kontext, vysvětluje důsledky a buduje most pro srozumitelný přechod dál (a také obsahuje většinu výše uvedených citací).

Názvy kapitol:

• 1918 Jak založili stát + Důsledky války
• 1919-1937 Jak (vy)budovali stát + Odkaz a obraz
• 1938 Jak ztroskotali + Zlomená páteř národa?
• 1939-1945 Jak žili pod nadvládou + Důsledky okupace
• 1945-1948 Jak obnovili republiku + My a oni
• 1948 Jak (si) zavedli komunismus + Důsledky Února 1948
• 1948-1960 Jak chtěli (vy)budovat nový svět + Důsledky a druhý život padesátých let
• 1960-1967 Jak hledali cestu + Zlatá šedesátá?
• 1968 Jak je okupovali + Poslední chvíle důvěry?
• 1969-1985 Jak (se) normalizovali + Estébáci, disidenti, šedá zóna
• 1985-1989 Jak ukončili komunismus + Náměstí versus proměna elit
• 1990-1992 Jak obnovili demokracii (a rozdělili stát) + Předpoklady a charakter změny

Kromě srozumitelného a nezjednodušujícího výkladu v knize najdete i fotografie a citace z projevů, dopisů nebo článků – nic důležitého nechybí.

Identifikoval jsem jediný nedostatek, za který dost možná nemohou autoři ale spíše redakce knihy – v několika kapitolách jsou po pravé straně informační sloupky s čísly. A ty jsou tedy zmatené. Třeba na straně 16:

POČET PADLÝCH Z ČESKÝCH ZEMÍ ZA PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY

Celkem lze demografické ztráty za první světové války v českých zemích vyjádřit číslem 910 000 osob.

POČET PADLÝCH NA SLOVENSKU ZA PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY

Počet padlých ze Slovenska 70 000, z toho Slováků 45 000.

To jsem se divil, proč ze Slovenska desetkrát méně, pak jsem i googlil a pak jsem to pochopil – oba odstavce mluví o něčem jiném, demografické ztráty (tedy včetně poklesu sňatečnosti, porodnosti) není počet padlých. Ale někdo jim dal stejný nadpis POČET PADLÝCH.

Nebo sloupek na straně 153 s počty popravených v politických procesech.

POČET POPRAVENÝCH V POLITICKÝCH PROCESECH 1948-1960

Byl vydán zákon č. 232/48 Sb. o státních soudech, které byly určeny ke stíhání všech druhů protistátní činnosti. Za ni bylo v letech 1948-1968 odsouzeno k vysokým trestům vězení mnoho desítek tisíc mužů a žen, 247 jich bylo popraveno oběšením.

V letech 1949 až 1953 bylo popraveno více než 250 odsouzených, z toho téměř 90% z politických důvodů.

První odstavec mluví o delším období a 247 popravených, druhý o mnohem kratším, a popravených je více než 250. Jak tomu rozumět?

To jsou ovšem jediné drobnosti, spíše nesrozumitelnosti – kniha je jinak skvělá, přečíst (a znát) by ji měl každý.

Odkazy: