Martin Seymour-Smith: 100 knih, které otřásly světem (Wuwejův zápisník)

obálka 100 knih, které otřásly světem Ačkoliv je evidentní, že autor skvěle rozumí knihám (a když se u nich dokáže udržet, zprostředkuje mnoho zajímavých postřehů), jeho styl je zničující. Těkání, ba přímo explozivní výlevy žvanivosti překypují z každé stránky. Kupříkladu od knih Ilias a Odysseia najednou skočí ke Koránu, Madonně a Jihu proti Severu (proč, proboha?):

Jak uvidíme později, onu velmi, či snad příliš oslavovanou literární kvalitu Koránu napadli ve středověku jistí svobodně myslící muslimové (byť svobodně myslící znamená být kacíř), kteří namítali, že bezmyšlenkovitý předpoklad, že jde o vrcholné literární dílo, se nedá příliš dobře obhájit. Bezpochyby u téměř každého lidského fenoménu, který je všeobecně považován za úspěšný a dokonalý, existuje nevědomá idealizace. To dokládá pomíjivost jistých knih, „vynášených“ po několik měsíců či let do nebe, ale posléze zcela zapomenutých. Žijí mezi námi lidé, kteří mechanicky obdivují, čímž zástupně odměňují vlastní pomíjivost v procesu známém (od doby Freudovy) jako projekce. Bezdechý obdiv „fandů“ pro ten či onen fádní fenomén, ať už je to Madonna či Salman Rushdie, je jednoduše jen obdivem sebe sama. Projevy nižší kvality žijí relativně krátce. Dokonce už pomalu klesá i prodej nikterak dobrého románu Jih proti Severu (žádný vážně založený člověk o něm nikdy neřekl, že je dobrý), přestože jisté kvality má (dobrý postřeh pro typy, když už ne pro charaktery). (Str. 33)

A to věčné, otravné „vyřizování si účtů“

Řekové vybudovali na těchto eposech celou kulturu, a tudíž na ní stojí i základy té naší. Žádný básník, dokonce ani Vergilius ci Dante, se jim nepřiblížil; ti, kteří měli příležitost si je přečíst (v překladech), a neučinili tak, nejsou celé lidské bytosti, jak někteří sami objevili, pokud měli to štěstí a náhodou na ně narazili. Žijeme však ve věku, kdy vzdělání bylo nahrazeno chamtivostí a lhaním, a tak pro ně úředníci připomínající horečně pracující roboty s plastovými identifikačními štítky na klopách nenacházejí při vytváření učebních plánů místa. (Str. 34)

Nebo třeba:

Politická korektnost je zatrpklou pomstou záštiplných, netolerantních a zlomyslných tupců proti všemu, co svět oživuje. Není to nic víc než sucharsky pokrytecký únik duší tak průměrných, že je pro ně návrat stalinismu přijatelnější než bolest z pohledu na sebe sama – je to poslední vzdech bestie, již Nietzsche pojmenoval jako všeobecnou zášt. Tito lidé spojují svou ponurou představu o potěšení – podobá se vyfantazírovaným erekcím staletých eunuchů – s tím málem, co se chtějí dozvědět o historii těch postav, jež se nezdají být konformní s umělými standardy těch nejneschopnějších vlád 20. století. (Str. 61)

O čem to u Aristotela vykládá? Před skoro dvaceti lety jsem knihu zahodil, tentokrát jsem se zaťatými zuby vydržel a dočetl do konce, ale pořád si nejsem jistý, že to za tu námahu stálo. Přínos je vlastně mizivý; pod nánosem subjektivity (bez jakéhokoliv odůvodnění) jsou užitečné informace beznadějně pohřbené.

Týž čtenář může najít vše potřebné v bezcenné „filozofii“ Ayn Randové, která v tomto výboru také nefiguruje, neboť pětiřadé nakonec neočekávaně rychle upadne do zapomnění. Díla jako Kapitál, které patří někam mezi prvo- a druhořadá díla (a to je hodně dobré vysvědčení), nicméně nijak neptrpí tím, že to žádná vrcholná literární díla nejsou. Například: patrně byste Plótína (je mnohem vznešenější než Marx a jednoznačně prvotřídní – ať už to samo o sobě cosi znamená, nebo ne) nedokázali přečíst jedním dechem, zatímco Pareta (není ani příjemný, ani vznešený) byste jedním dechem určitě přečetli. (Str. 12)

Knihu tedy rozhodně nemohu doporučit (a sám jsem ji už poslal do světa).

Odkazy:

SEYMOUR-SMITH, Martin. 100 knih, které otřásly světem. Praha: Euromedia Group, 2002. ISBN 978-80-242-0899-7.

Martin Seymour-Smith: 100 knih, které otřásly světem

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv