I na tomhle příkladu se můžeme poučit o tom, že je třeba slova volit přiměřeně účelu, situaci, tématu. Tak bavit se budeme třeba o módě, konverzovat o počasí, povídat si o tom, kam pojedeme na dovolenou, debatovat, diskutovat o sporných otázkách životního prostředí, hovořit o aktuálních politických problémech a mluvit o čemkoli. I když to všechno jsou synonyma, přece je tu rozdíl. A v tom je výhoda bohaté slovní zásoby češtiny. (Str. 67)

Krásná pestrost.

Ale zpátky je slohu, ten je často šroubovaný až k nesrozumitelnosti:

Až dosud jsme se zabývali v Opravníku chybami, které se týkaly hlavně toho, jak mluvíme a píšeme, a také nebezpečím, které z toho vyplývá. Není to jen to, že nás okolí nebude hodnotit někdy za ně zrovna nejlépe (víme, že náš ústní i písemný projev je i po formální stránce spojen s určitou prestiží, oceňováním), ale také to, že nám leckdo špatně porozumí, naše sdělení se tedy mine účinkem. (Str. 32)

Ke konci našich výkladů o chybách a nechybách v současné češtině zbývá toho ještě mnoho k povšimnutí. Knížka měla „opravit“ jen něco, jen to nejčastější chybování. Je to opravdu otázka výběru. Jistě už čtenář pochopil, že je prospěšné sám sebe opravovat nebo se ujišťovat o správnosti prostým nahlédnutím do příruček k tomu vydaných (… ). (Str. 75)

Nadbytečná slova (zcela funkční dobře vytvořené) nebo přímo opakování frází („přece jen“)

Někdy je takové sloveso zcela funkční dobře utvořené (zainvestovat), jindy, např. když se zdvojí předpona, je nevhodné (přerozdělit – raději dvojslovně: znovu rozdělit). (Str. 53)

Co se hodí pro mluvenou řeč, přece jen papír vždycky neunese. I když rozdíly mezi oběma způsoby spisovného vyjadřování nejsou velké, přece jen tzv. hovorová čeština (tj. mluvená spisovná!) je trochu tolerantnější a více vnímavá k běžnému způsobu mluvení. (Str. 34)

Hovorové výrazy („tohohle“):

přenos z vojenského termínu do tohohle nám známého významu před lety provedla ruština a my jsme takový význam přejali (Str. 57)

Kapitola sama pro sebe jsou nadpisy. Ty jsou prostě katastrofa – naprosto nefungují, popisované jevy se mezi nimi přelévají a nadpisy vůbec neoznačují téma daného kusu textu. Posuďte sami:

Ještě kdyby to byly podnadpisy nějaké většího celku, třeba „Chyby ve stupňování“, dalo by se to pochopit, ale tak to není, nadpisy plynou pořád dál, této dvoustránce předchází „nadpis“ V ulici Vrchlického na mostě Palackého. Co to proboha je? Vypadá to, jako by někdo náhodně vybral první věty některých odstavců.

Chyby a jejich opravy tam jsou, takže v orientaci kniha pomůže – ale forma je tak strašidelná, že bych doporučil poohlédnout se po jiné, přehlednější příručce.

Odkazy: