Ale dost o stylu; jaký je příběh? Edgar Freemantle, majitel stavební firmy, utrpí úraz, při kterém jej v autě málem rozdrtí bagr. Pochroumaný kyčel, amputovaná ruka a co je nejhorší, záchvaty vzteku, poškozená paměť, výpadky… aby také ne, po takové ráně.

Na doporučení lékaře alespoň zkusí malovat. Jenže.. dějou se divné věci. Zpočátku jen s rukou, tou chybějící. Nejen že občas brní, fantomové pocity jsou obecně známé, ale tady… někdy to vypadá, jako by zafungovala. Pomohla při kreslení, zabránila pádu:

Chvíli jsem tam ležel a přesvědčoval se, že jsem stále naživu, pak jsem se zvedl na kolena, i když mě kyčel strašně bolel, a podržel si pálící pravou paži před očima. Žádná paže tam nebyla. Postavil jsem židličku zase na nohy, opřel se o ni levým předloktím – pak jsem vyrazil hlavou a zakousl se do pravačky.

Cítil jsem, jak se obloučky zubů zabořily těsně pod loket. Bolest.

Cítil jsem ještě víc. Cítil jsem na rtech maso svého předloktí. Pak jsem se odtáhl a prudce oddechoval. „Ježíši! Ježíši! Co se to děje! Co to je?“

Skoro jsem čekal, že uvidím, jak se pravá paže vynořuje z nicoty znovu na světlo boží. Nestalo se tak, ale přece jen tam byla, to se nedalo popřít. (Str. 138)

Co ještě dodat? Kniha je výborná a obsahuje všechno, co od Kinga čekáte. Vytříbený styl, napětí, plíživou hrůzu, strhující děj…

Čtení to zkrátka bylo velmi sugestivní a budu na ně myslet ještě dlouho. Na jednorukého zabijáka démonů s jeho vlasatým přítelem pistolníkem a mladým pomocníkem. Na archetypální trojici.

„Ale musíš být velmi opatrný, Edgare. Duma Key je mocné místo pro… jistý druh lidí. Určitý druh lidí jaksi umocňuje. Lidí jako ty.“ (Str. 202)

Odkazy: