Soubor je rozdělený do dvou částí, první Utopie, ideály, ideologie jsou spíše teoretické, věnují se představám a utopickým vizím v různých státech:

• Michaela Pešková: Sovětská verze nového člověka v proměnách doby
• Tamás Scheibner: Od úplného člověka k člověku novému / Antropologické myšlení v Maďarsku po druhé světové válce
• Jiří Hanuš: Křesťanský personalismus jako odpověď na marxistické a kommunistické chápání člověka
• Kateřina Hloušková, Vít Hloušek: Hledání nového člověka v Itálii
• Joan Tumblety: Hledání nového člověka ve Francii (1918-1939)
• Jiří Němec: Noví Němci / Šlechtění nacionálněsocialistického člověka pro budoucnost
• Jakub Machek: Nový člověk v českých meziválečných utopiích
• Katrin Löffler: Idea nového člověka v kulturní politice východního Německa a její reflexe v literatuře
• Katarzyna Stańczak-Wiślicz: Koncepce nové ženy v Polsku v období poválečné obnovy aa stalinismu / Mezi národní tradicí a socialistickou modernizací
• Elena Petkova-Antonova: Socialistická modernizace a identita Bulharek muslimského vyznání v Bulharsku od poloviny 20. století

zatímco část druhá, Reprezentace, konkretizace, praxe už ukazuje konkrétní případy a jejich okolnosti.

• Maciej Górny: Dílna velké doby / Zrození nového člověka za první světové války
• Jiří Hutečka: Zrozeni ze zákopů / Nový člověk a (re)konstrukce maskulinity vojáků v době první světové války
• Lukáš Fasora: Krajina revolučních tradic (1920-1989) – kolébka nového člověka / Příklad Brněnska, Kladenska a Rosicka-Oslavanska
• Jaroslav Cuhra: Ideologie v praxi – ústřední dělnické školy (1949-1952)
• Aleksandar Stojanović: Nový srbský člověk / Koncept řízeného integrálního vzdělávání v ‚národním duchu‘ – myšlenka a praxe
• Grzegorz Krzywiec: Katolický stát polského národa, nový člověk a obnovení národního společenství
• Francesco Cassata: ‚Racionální náprava člověka‘ / Nicola Pende a Biotypologický ortogenetický ústav (1926-1943)
• Zdeněk Nebřenský: Nový člověk, sexuální výchova a středoevropský stalinismus

Častá metoda zkoumání je analýza dobových obrazů, reprezentací a jejich významů, „dominantní postavení zaujímají publikované dokumenty, mezi nimi zvláště dobová periodika, normativní a propagandistické publikace, beletrie, vědecká a filozofická pojednání či egodokumenty v podobě vzpomínek a deníkových záznamů. Vedle písemných pramenů byly ale využity také vizuální materiály, a to především fotografie.“ (Str. 11, úvod od Denisy Nečasové)

Některé příspěvky jsem si přečetl s velkým zájmem, zejména Machkův text o českých meziválečných utopiích, povídání o eugenických aktivitách Nicoly Pendeho a vlastně i ten druhý z Itálie – to když mluvil o D'Annunziovi a o experimentu Svobodného státu Fiume.

„Téměř každý si Město života vysnil podle svých představ a každý do něj projektoval své vlastní vize. Svobodný stát Fiume byl oslavou revoluce, svobody, umění, lásky a krásy, utopií, která v mnohém připomínala pozdější hnutí květinových dětí, včetně inspirací východními náboženstvími, jógou, vegetariánstvím či nudismem. Městské autority povolovaly rozvody, pěstovala se volná láska, tolerovala se homosexualita, nepotíralo se užívání drog. Fiume bylo po několik měsíců anarchistických rájem, jejž obdivovala celosvětová avantgarda jakékoliv politické orientace. Byl to symbol zpřetrhání vazeb mezi starým a novým světem. Zde se skutečně zrodili noví lidé, nezatížení (po určitou dobu) starostmi běžného života a následující opojnou vidinu nové Itálie, kterou svojí energií pomáhali budovat.“ (Str. 69)