Podtitul knihy přesně vyjadřuje její téma i obsah: „Malá encyklopedie polistopadového newspeaku: klišé, slogany, hantýrky, tiky, partiové metafory, slovní smogy.“ Jinými slovy je to přehled frází a slovních spojení, jejichž význam degradoval a jejich hlavní funkcí je zastírat, demonstrovat, znít lépe nebo (a především) ulehčovat přemýšlení. Nebo se mu rovnou vyhnout, protože floskule dokáže mluvit sama.

„MĚL UČINIT (Str. 86)
Mor moderátorský, publicistický, komentátorský, který se lavinovitě šíří ze všech elektronických médií zejména od přelomu tisíciletí. Tupě převzato snad z němčiny, snad z angličtiny, nejspíš však z mezinárodní úředničiny. Namísto krásného českého ‚prý‘, ‚zdánlivě‘, ‚udánlivě‘, ‚podle svědků‘, ‚podle žalobců‘, ‚proslýchá se‘, a tak podobně, slýcháme, že pan XY svůj nákladní automobil ‚měl řídit opilý a přejet na na křižovatce maminku s kočárkem‘. Což, doslova vzato, je morbidní zpráva, která poňouká pana XY k herodesovským výkonům: není to vlastně zpráva, nýbrž návod k trestnému činu.“

A co víc, floskule mají tendenci se množit a sdružovat, a tak když jim někdo propadne, nacházíme je v jeho promluvách čím dál více. Když jich v jednom článku nebo projevu zaslechneme určité množství, Vladimír Just říká pět až deset, patrně nám lže nebo alespoň něco předstírá. Nad deset už nemá smysl ve čtení či poslouchání pokračovat.

(Jaký rozdíl oproti výkřikům odporu v Bakalářově Konverzačním slovníku podlidí!)

Odkazy:

• Slovník floskulí na Databázi knih 75%
• Slovník floskulí na ČBDB 77%
• recenze Rita I. Kindlerová na iLiteratura.cz

nakladatelství Academia, Praha 2004, ISBN 80-200-1153-6, cena 155 Kč