A pak už to jde ráz na ráz, dozvídáme se o inkvizici a existenci Sedmičky, sedmici nejmocnějších mágů, jimž se do cesty nemotá nikdo. O démonech mezi námi. O dalších lidech, nadaných podivnými schopnostmi, schopností oživit mrtvé, přesouvat energii z celého těla pro získání síly v úderech, schopnosti číst myšlenky. Navštívíme několik zvláštních míst a jedno obzvlášť podivné:

„Klaudie se objala rukama. ‚Tři znaky posedlých míst. Zima,‘ vydechla obláček páry. ‚Špatná vodivost zvuku,‘, vrhla odlomený kus dlaždičky dál do chodby – dopad nebyl skoro slyšet. ‚A nemožnost kontaktu s okolím.‘ Při třetí větě se tázavě podívala na Felixe. Ten pochopil a zkontroloval displej mobilu. U symbolu signálu nebyla ani čárka.
‚Jo,‘ řekl spokojeně. ‚Tady straší, až to mlátí dveřma.‘
Dovnitř vešel Walter. S ním do domu opatrně nakoukl sluneční svit a hned s úlevou vycouval a zůstal za zavřenými dveřmi.“

Hlavní hrdina trousí lakonické hlášky, má problémy se sebou i s okolím ale nakonec vždycky se štěstím či s pomocí ostatních vyvázne. Jediné, co mi připadalo jako drobná šmouha na kráse, je příliš velká lehkost až lacinost ve volbě postav či témat. V navrženém světě, kde magie existuje, je strašně jednoduché vymyslet si cokoliv, nadané lidi, supernadané lidi, mágy, démony mezi lidmi, oživování, duchy… Nemyslím to jako výtku k autorovi, ale ke světu, jehož volnost je v něm přímo zakódovaná, nic jej nesvazuje, jakékoliv pravidlo se dá magicky kdykoliv porušit.