Zdravá soutěživost (Wuwejův zápisník)

Četl jsem tuhle na internetu jakýsi článek a v hlavě mi utkvělo slovní spojení „podpora zdravé soutěživosti“. Od té doby o něm přemýšlím a neustále docházím k závěru, že „zdravá soutěživost“ je popření přívlastkem, že na soutěživosti nic zdravého není.

Vždycky si vzpomenu na ty nepříjemné stavy rozrušení, bušícího srdce, když se ve škole schylovalo k nějakému porovnávání sil, ať už fyzických při závodu, tak duševních při nějaké soutěži nebo kvízu. Stres že je zdravý?

Někteří jedinci jsou soutěživí (nebo spíše bojovní) od přírody a pak je samozřejmě testosteronový přetlak lepší vybít na hřišti, než někoho bít či být bit na ulici, případně nechat přerůst v ozbrojené konflikty ve jménu čehokoliv – ale měli bychom to opravdu aktivně podporovat?

Vyhrát může jen jeden, a aby někdo mohl vyhrát, musí někdo jiný prohrát. V tomto případě všichni, kteří do soutěže vstoupí nebo jsou nuceni vstoupit. A opět se ptám, k čemu je to dobré? Je celkový součet emocí a fyzických reakcí pozitivní? Pochybuji, čím víc účastníků, tím více proher, a nemyslím si, že když budu jeden z tisíce, bude má reakce stokrát menší, než když budu jeden z deseti.

Soutěž může vést k rychlejšímu dosažení cíle u většiny nebo všech účastníků („kdo bude nejrychleji připravený k odchodu?“), to ano, ale nebyl by výsledek stejně dobrý v případě, kdy by rychlejší pomohli pomalejším a všichni na dosažení cíle spolupracovali? Na otázku, zda je lepší dělat stejnou nebo podobnou věc ve dvou odděleních, nebo se raději o problém podělit a mít ho vyřešený rychleji, snad ani nemusím odpovídat.

Zkrátka, myslím si, že zdravá soutěživost je iluze a že jak školy, tak firmy a instituce by se měly zaměřit na podporu spolupráce.

Zdravá soutěživost

Informace

Kontakt

Google search

Kategorie

Archiv