Nejprve peníze, potom život

Část druhá hledá kořeny obvyklého přístupu k práci, kořeny krysího závodu. Dívá se na vytváření pracovních návyků v rodině, na způsoby výchovy nových poslušných jedinců ve školách, orientaci na výkon, roli stresu, na standardizaci a upevňování paradigmatu. Vyjmenovává mýty a pověry („nejdřív práce, potom zábava“, „zadarmo ani kuře nehrabe“ aj.).

Tady to začíná trochu skřípat, protože ony mýty a pověry jsou spíše užitečná pravidla, která se sice vyplatí nebrat dogmaticky a nepřehánět je, ale v zásadě pomáhají. Dlouhodobě je o fous výhodnější se neudělané práce zbavit na začátku, spíše než ji odsouvat, stejně jako je užitečné se u každé činnosti podívat, co z toho onen filantrop, dělající to zdarma, má. I kdyby jen budoval své renomé, jak je doporučováno v třetí části.

Utkvěla mi jedna věc - jak často, ve škole i jinde, dbáme na vylepšování a tréninku toho, co nám nejde (a nebaví), namísto rozvíjení toho, v čem jsme dobří. To rozhodně stojí za úvahu; jistě jsou dovednosti, které je třeba ovládat, i když nám nejdou, ale dělat to tak vždy není nejchytřejší.

„Mimochodem, všimli jste si, jak často používají lidé okolo nás slova musím a měl(a) bych? Muset je tak častou součástí slovníku dnešního člověka, že psycholog Albert Ellis zavedl termín 'musturbace'.“ (str. 70)

A vlastně i popis role peněz; zní to lépe než obligátní „podmínka nutná, nikoliv postačující“:

„Svobodné firmy nás učí, že pokud chceme celé lidi, tedy i jejich zápal, nápady a iniciativu, potom je nutné, aby důvodem pro práci byl nějaký vyšší smysl, nežli peníze. Peníze v tomto případě fungují jako benzin v autě. Do auta si většina lidí nechodí posedět jen proto, aby vypotřebovali láhev benzinu. Smysl jízdy autem je jiný, buď funkční (přeprava z místa na místo), nebo emocionální (zážitek z jízdy či obdivu sousedů). Ovšem bez benzinu (nebo jiného paliva) by to nešlo. S penězi je to obdobné: jsou nutné k tomu, aby to všechno fungovalo.“ (Str. 188)

Nejprve život, potom peníze

Poslední část pak přináší návod, jak změnit svůj život, jak se živit tím, co nás baví a naplňuje. Radí jak hledat své místo a svou cestu, „najít svůj důlek“, to, v čem jsme nejlepší, jak dávat zdarma a získávat kontakty, popularitu a vytvářet značku. Pochopitelně i definovat produkt, vystupovat ze zóny komfortu a svou práci milovat.

Tady už je to úplný guláš. Co si mám odnést z odstavce na str. 234, citujícího v rychlém sledu hokejového trenéra Mariana Jelínka, Buddhu, Oprah a Aristotela? Že jsou všichni citovaní stejně moudří? Nebo že myšlenka je tak jednoduchá, že ji akceptují všechny profese a vrstvy?

Kapitolu Bakelit je passé (str. 219) jsem nepochopil vůbec - po úvodu, objevu bakelitu a revoluci umělých hmot se přesmykneme na lidi, kteří se chovají jako podle příručky, načež „nás přestává bavit nakupovat u 'bakelitových zaměstnanců'.“ Ech, od kdy se spojuje slepé poslouchání a mcdonaldizace s bakelitem? Nebo s plasty?

Jako problematický vidím i implicitní předpoklad za radami - že každý má schopnosti se jimi řídit. Je super začít komunikovat, psát a stýkat se s lidmi:

„Ať už je téma jakékoli, zdá se mi, že důležitým prvním krokem je pustit se do práce a začít o tom komunikovat. Dnes je nejsnazší založit si blog a/nebo profily na sociálních sítích a tak se začít dělit o své postřehy. Týkat se mohou čehokoliv. Jedna věc by však měla zůstat mimo veškerou pochybnost - a sice, že se jedná o vaši srdeční záležitost, která vás dokáže nadchnout k slzám nebo klidně rozčílit do běla.“ (Str. 319)

Jenže bohužel ne každý je schopen psát tak, aby to lidi zajímalo, aby se to dalo číst. Totéž u komunikace. Ne, nejsou to rady pro kohokoliv, i když se tak tváří. Jsou to rady pro schopné intelektuály, kterým by mohly trochu otevřít obzory. Jenže zrovna tihle schopní intelektuálové je zas tak moc otevírat nepotřebují...

Zhodnocení

Pro mě byla kniha zklamáním, i přestože souhlasím s jejími myšlenkami a svobodě v práci fandím. Čekal jsem větší kompaktnost, knihu s potenciálem rozstřelit konvenční náhled, něco, co můžete věnovat kolegům, známým nebo šéfovi. Jenže, dočetli by ji vůbec?

Samotného mě někde v polovině čtení přestalo bavit, tak nějak to bylo pořád dokola. Cukr a bič špatný, inciativa a vyšší cíle dobrý, byrokracie špatný, volnost dobrý, hierarchie špatný, malé skupinky dobrý a znovu a znovu. Nebo to, že každý má dělat k čemu je určený, co mu jde nejlíp - nejdřív jedna analogie s psaním druhou rukou než obvykle. Pak další o broušení rukojeti nože. Pak balíček karet. A nakonec velikost skleniček. Příliš mnoho variací téhož tématu.

Co ale musím pochválit je výborná práce s odkazy - u každého tvrzení nebo autora je poznámka a dole na stránce (správně, poznámky patří pod čáru, ne na konec knihy) si ihned přečtete, odkud informace pochází.

Po formální stránce mě mě rozčilovalo obsesivní rozdělování slov a zdůrazňování kořenů. Ne že by nemělo smysl, ale za prvé když následuje věta typu „všimněte si kořene slova“, jsou pomlčky zbytečné a opticky text trhají, a za druhé, lidová etymologie je často překvapivě zavádějící a spoléhat se na „očividný“ původ slova je zrádné. Každá další pomlčka spolehlivě snížila mou pozornost - a že jich tam je: Po-vinnosti, při-nutit, z-manipulovat, zá-sluh, za-slouží (str. 71), ú-plat-ků (str. 73), na-řízení, pří-kazy, zá-kazy, po-vely, po-kyny (str. 75), nad-řízení, pod-řízení, do-volují, s-chvalují (str. 76), ne-bezpečí, ne-dostatku, pře-žití (str. 84), po-chybovat (str. 96), od-dělení, ú-seky, ú-tvary (str. 149) atd. atd. atd. Ke konci už jsem jen čekal, kdy to zase přijde. Příšerné.