Firmy a společnosti lze v podstatě rozdělit na dva druhy. Firmy „jak“, kterých je naprostá většina, a firmy „proč“. Těch je nesrovnatelně méně, ale o to více fascinují.
Firmy „jak“ všichni známe - jsou postavené na pravidlech, procesech, rozhodování je vyhrazeno nadřízeným, člověk je kolečko v soukolí a motivace je pouze vnější, cukr a bič. Má to svoje důsledky - nepružnost (než se záležitost dostane k tomu, kdo ji smí rozhodnout, může být příležitost pryč); demotivaci (zaměstnanec, který vidí problém a uměl by jej odstranit, se nebude angažovat); skryté náklady (úspory v některých oblastech mají za následek ztráty výkonu, například nutnost při výměně rukavic jít s formulářem do kanceláře pro schválení, pak se schváleným do skladu, pak zpátky do kanceláře odevzdat předávací protokol a pak teprve do dílny, může znamenat půlhodinovou přestávku v práci a ztrátu dvakrát větší než je cena rukavic.)
„Nechvalně proslulá alternativa - myslet si svoje, nikdy ale otevřeně nevystoupit, reptat jen za zády a práci dělat tak, abych na sebe zbytečně neupozornil - může být jedním z neviditelných, ale velmi zásadních důvodů, proč vaše firma neprosperuje tak, jak byste si představovali.“ (Str. 27)
Firmy „proč“ vycházejí z úplně jiných předpokladů. Jejich lídři tvrdí, že jsou to lidé, všichni zaměstnanci, kteří vědí nejlépe, co je třeba udělat, a také jak to udělat. A proto je v tom všemožně podporují a snaží se, aby jim nic nebránilo pracovat tak dobře, jak to jen jde. Změny, které nastolují, bývají šokující, pro zaměstnance (mnozí si s takovou mírou svobody a zodpovědnosti nedokáží poradit) i pro management (pro ten více, omezují se jeho privilegia a mění se zcela požadavky na jeho činnost).
„Používat cukr a bič na pracovníky, jako jste vy, je ubohost. A proto tady už po svátcích nenajdete žádné píchačky. ... Nebudou tady, protože nejste placení za čas, který tady strávíte, ale abyste vyráběli zboží, a to dobré zboží. Proto také zrušíme sirénu. (...) Nejsou mezi vámi žádní zloději, takže odstraníme dveře od skladu pracovních potřeb. ... Uvnitř bude tabule a každý na ni napíše, co si ze skladu vzal - žádná jména, žádné podpisy -, budeme tak zavčas vědět, co je potřeba doobjednat. ... Zrušíme také nápojové automaty na mince, místo toho dáme do každého úseku dva automaty na studenou vodu a sirupy a také dva automaty na kávu, všechno zdarma. Francouzským klíčům už také odzvonilo. U každého stroje bude kompletní sada nářadí na jeho údržbu. A aby se mohl každý dovybavit podle svých představ, bude mít k dispozici rozpočet do výše [sta dolarů]. Můžete si koupit, co kdo chcete, samozřejmě za předpokladu, že to bude souviset s vaší prací.“ (Jean-Francois Zobrist při zavádění reforem ve FAVI, str. 137)
Hlavní změny jsou samozřejmě při pojetí práce, jejím smyslu, lidé už nedělají (hlavně) pro peníze, ale proto, že je taková práce baví, že naplňuje jejich potřeby seberealizace, podporuje sebeúctu.
Autoři knihy si samozřejmě uvědomují i negativa a rizika liberálního vedení společností, dobře vědí, že výjimky nedělají pravidlo, že svoboda neznamená anarchii, že některá pravidla (třeba bezpečnostní) jsou nezbytná a také to, že stačí jen velmi málo, aby se obtížně vybudovaná kultura spolupráce rychle zhroutila. Připravit lidi o radost z práce, připravit se o jejich důvěru, na to stačí jen málo. Drobnost, třeba nejlepší pracovní místo, kterým se dává najevo nadřazenost (lídr je jeden z týmu, ne někdo nad týmem), ignorování proaktivity a tak dále.
Myšlenka je to skvělá, každý, kdo se kdy setkal s byrokracií, která mu bránila v práci, kdo nemohl hnout s procesem, bez něhož by byl hotový desetkrát rychleji a za desetinu peněz, musí být zákonitě nadšený - jenže. Někde musí být háček; kdyby tohle byl nejefektivnější způsob řízení pro jakoukoliv firmu, byl by už dávno mnohem rozšířenější. Byznys je pragmatický a co funguje lépe, to se rychle ujme.
Svoboda v práci vyžaduje mimo jiné přijetí společného cíle, stmelující myšlenky, směru celé společnosti, aby každý dokázal přijít na řešení, které je v danou chvíli nejlepší a zároveň je v souladu s oním směřováním. Nabízí se otázka, jestli se dělník u pásu se směrem celé společnosti dokáže a chce sjednotit. Otázka, kolik procent lidí dělá práci, kterou si nevybrali, nelíbí se jim, ale dělá ji z existenčních důvodů. Kdo dokáže takovou míru sovbody a zároveň zodpovědnosti za špatná rozhodnutí unést. A tak by se dalo pokračovat, podívejte se ještě na článek Petra Čaníka.
Respekt, úcta a sebeúcta, považování zaměstnanců za partnery a ne za zdroje, to je myslím to hlavní, co by fungovalo v každé firmě. Samotná změna postoje dělá opravdu hodně, významně mění pocit z práce. A vycházení vstříc námětům na zlepšení, jakýmkoliv, od nových tržních příležitostí po změny interních procesů a pravidel. Kompletní liberalizace je pak, myslím, vhodná spíše pro firmy kreativní, točící se kolem moderních technologií, než pro výrobu nebo třeba zemědělství.
nakladatelství Peoplecomm, Praha 2011, ISBN 978-80-904890-1-1, cena 349 Kč
Hodnocení hvězdičkami používá jako prevenci
opakovaného kliknutí anonymní cookie.
Pokud s tím nesouhlasíte, neklikejte.
Další podrobnosti k cookies zde.